Jak jsem (ne)zápálila adventní svíci

Předvánoční čas by měl být časem rozjímání a pohody, dočetla jsem se před časem v jednom článku na internetu. Člověk by prý měl trochu zpomalit a pokud možno se zastavit.

Můj zaměstnavatel tento text asi nečetl, takže realita vypadá zcela jinak. Po vzoru Bridget bych si dnes mohla vyrobit seznam, který by vypadal asi takto:

Počet koupených vánočních dárků: 0
Počet upečených druhů vánočního cukroví: 0
Počet umytých oken: 0
Počet zbývajících tisícovek na účtu či v peněžence: 0
Počet potencionálních nápadníků: 0
Počet opuchlých tváří: 1
Počet dalších pravděpodobných návštěv zubaře: raději nepočítat.

Přesto jsem nezapomněla na jednu tradici a včas jsem vyrobila něco jako adventní věnec. Klasický věnec se u nás doma naposledy objevil před sedmi lety. Byl moc krásný – a především moc krásně hořel. Od svíčky, kterou jsme chvíli nechali o samotě, chytlo suché jehličí, rozpálený talíř praskl a věnec tak úspěšně prohořel až na desku stolu. Hasiče jsme naštěstí volat nemuseli, ale pach spáleniny se naším bytem linul ještě dlouho. Protože špatně snáším napodobeniny a věci umělé vůbec, elektrické svíčky a umělé vánoční stromečky či věnce zatvrzele odmítám. Předloni jsem pořídila svícen, který působil nehořlavě. U návštěv ale budil zajímavé asociace. Červené svíčky vykukující ze světlého, lesklého svícnu byly nejčastěji přirovnávány k psímu penisu. Po svátcích skončil svícen ve sklepě.

Loni jsem se proto rozhodla odzdobit náš stůl adventním věncem vyrobeným z perníku se čtyřmi čajovými svíčkami, které jsem vyhodnotila jako nejbezpečnější. Osvědčil se jako víceúčelový - nejenže krásně vypadal, ale také příjemně voněl a v závěru si na něm pochutnali moli.

Letos jsem se omezila na delší podnos s několika ozdobami.  Zvolila jsem klasické adventní svíčky s tím, že od zapálených svíček neodejdeme ani na okamžik a nespustíme je z očí. Problém nastal při pokusu o zapálení svíčky. Knot sice působil trochu divně, mírně připomínal prezervativ, nicméně knot přítomen byl.  Vytrvale však odmítal hořet. Trápili jsme se zapalováním asi půl hodiny. Pro jistotu jsem zkontrolovala nápis na obalu od svíček, který hlásil: Čtyři červené svíčky vánoční. Informace zcela nepodstatná vzhledem k tomu, že nejsem chlap (rozuměj – nejsem barvoslepá) a počítat umím (do čtyř rozhodně). Záhada nehořících svíček se vysvětlila v okamžiku, kdy dceru napadlo svíci vyndat z podstavce a otočit. Prezervativ se mezitím roztavil, odhalil miniaturní žárovku a na spodní straně svíčky jsme objevili malinký vypínač… Dcera se nezapomněla pochlubit naším zážitkem na facebooku. Nezlobím se, svou chvíli slávy jsem si vychutnala dosyta podobně jako naše tzv. celebrity (o kom se nepíše, byť negativně, je přece mrtvý).  Svíčky sice nevoní, ale vydávají příjemné, mihotavé světlo, které připomíná hořící svíci, takže jsem se nakonec rozhodla udělit jim milost. Jednu výhodu přece jen mají – odolávají i zvědavým kočkám, aniž by hrozilo, že při neopatrném pohybu se ocas některé z nich promění v hořící pochodeň.

Všem čtenářům přeji klidné, raději nepříliš žhavé adventní dny.

Jdu „zapálit“ poslední adventní svíčku…