Chodí vaše dítě rádo do školky?

Psychologové a pedagogové rodičům radí, aby volbu školky pro své děti nenechali náhodě, ale pečlivě ji vybírali. Praxe je ovšem taková, že pokud nezvolíme školku soukromou, jsme rádi, když se nám dítě vůbec podaří někam umístit

Některé děti mají štěstí a do školky se vyloženě těší, některé naopak smlouvají, aby tam nemusely, aby si pro ně rodiče přišli „poO“, jiné jsou prostě jen smířené s tím, že po víkendu zase musí do školky, nicméně tam mají kamarády, občas i první lásky, takže docházku neodmítají – což byl i případ mých dětí. Pokud vím, školkové období přežily obě mé ratolesti na rozdíl ode mne ve zdraví a na vstup do školy jsem je z větší části připravila sama.

Jsou i děti, které se do školky původně těšily, přesto tam po určité době začnou chodit s nechutí. Což byl i případ malého Radima. V některém z přechozích textů jsem slibovala, že o něm ještě uslyšíte, jen jsem nečekala, že další příběh nebude zrovna úsměvný.

Ve školce, kam Radim chodil už čtvrtý rok, se totiž začaly dít podivné věci. Děti si doma stěžovaly na chování učitelek. Radimův táta, můj kamarád Honza svého syna jednou přistihl, jak při hře se stavebnicí říká: „Běž hned do postele ty malej hajzlíku!“ Po dlouhém naléhání z něj vymámil, že paní učitelka na děti často křičí, když se třeba loudají s čištěním zubů, nesnáší, když je ve třídě hluk…“ Navíc se jednou Radimovi objevila na zádech podivná modřina, jejíž původ nedokázal vysvětlit, příště zase přišel domů se zelenofialovožlutou rukou, protože mu jiné dítě přivřelo ruku do zahradní branky a paní učitelka Radima následně seřvala, ať to nikde neříká, nebo bude zle…“ Další vývoj věcí uspíšila náhoda. Když šel  Honza jednou do školky vyzvednout syna, míjel se s maminkou jiného dítěte, kterou dobře znal a maminka mu proto nechala otevřené dveře. Honza tak vstoupil do školky, aniž by o něm učitelka věděla. Najednou na chodbu, po níž Honza kráčel, vyběhla uplakaná holčička, jedna z Radimových spolužaček a hned za ní učitelka, která na holčičku řvala z plných plic: „Až tohle řeknu tvé mamince, tak už tě nebude mít nikdy ráda a prodá tě jiným rodičům!“ Honza nelenil, sbalil syna, učitelce chladně sdělil, že tohle si pro sebe nenechá a poprvé v životě zavítal k paní starostce s tím, že buď ve školce okamžitě skončí obě učitelky, nebo už tam Radima nikdy nedá, zavolá na OSPOD a vzápětí na policii.

Paní starostka byla poněkud podrážděná. Jak se Honza později dověděl, byl zmíněný týden už třetí naštvaný rodič a jí zřejmě začínalo docházet, že má problém, který nebude moci jen tak smést ze stolu. Nicméně už druhý den měla učitelka dovolenou a do týdne zmizela úplně. Radimovi se ale ve školce už nikdy nelíbilo. Chodit tam odmítal, i když přišla do třídy jiná učitelka. Poslední týden strávil raději u babičky.

Kdybych měla na hlavě klobouk, určitě ho smeknu i se všemi moly, ne vždy rodiče zareagují tak radikálně a především se málokdy setkávám s tím, že by byl problém tak rychle vyřešen. Přesto si troufám tvrdit, že podobné učitelky ve školství nemají co dělat a podobné příběhy by se tudíž stávat neměly.

Naštěstí celá záležitost zřejmě nijak výrazně neovlivnila Radimův vztah ke škole a učitelkám obecně. Do 1. třídy se těšil a první den školní docházky pojal velmi zodpovědně – trval na tom, že si musí obléct sako a dětskou kravatu, přestože v Brně bylo minulé pondělí už v 8 hodin ráno příjemných 27 stupňů.