Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Den blbec

Znáte je všichni – některé dny by neměly ani začít. Ty dny, kdy se nic nedaří, kdy je špatně snad všechno, co uděláme... Nejraději bych takové dny zmačkala a rovnou vyhodila do koše. Naštěstí většina podobných dnů pro mne s půlnocí skončí. Ráno vstávám do nového s nadějí, že bude povedenější než ten předešlý.

V pátek ráno mě neprobudí budík v podobě pípajícího mobilu ani moje kočka dožadující se mazlení. Ráno mě budí intenzivní bolest v krku.  Laryngitida! Moje první myšlenka toho dne. Přes veškerá preventivní opatření si jednou za rok musím touto nemocí projít a vcelku pravidelně přes různé Coldrexy, Orofary, Neo-anginy a jiné zaručeně účinné léky ztrácím hlas. Zkusím pozdravit kočku a vzápětí konstatuji, že zatím ještě mluvím, takže mohu odejít do práce. V pátek pracuji naštěstí jen dopoledne.  Nahlédnu do diáře, co mě dnes čeká. Při kontrole hubnoucích klientek se naštěstí nemusí moc mluvit. Když se pokusím něco sníst, zjišťuji, že kromě krku mě začíná pod zbrusu novou vložkou bolet zub. Přestože je dle mého milovaného zubaře mrtvý, kousat se jím rozhodně nedá. Zreviduji ještě obsah domácí lékárničky a místo snídaně spolknu několik tabletek a vypiji trochu čaje. Ještě chvíli váhám, jestli nemám raději zamířit k zubaři, ale v paměti mi zůstala velká cedule na jeho dveřích: Pacienti se záněty dýchacích cest nebudou ošetřeni! Přibalím pro jistotu ještě poslední tabletky Aulinu a vyzbrojená pastilkami proti kašli vyrážím do své praxe. 

Po pár krocích zase zamířím zpět, abych vrátila do zásuvky klíče své dcery a vzala si svoje a odložila na komodu cosi malého černého, co mi vypadlo nohavicí kalhot ven. Usoudím, že se jedná o včerejší kalhotky, které jsem zřejmě včera pozdě večer již ve stavu polospánku svlékla zároveň s kalhotami a nezvládla jsem hodit do koše na špinavé prádlo.  Pro jistotu se ještě letmo kontroluji v zrcadle. Situace, kdy odejdu s něčím navíc nebo mi naopak něco chybí, jsou u mě celkem časté. V úterý jsem odkráčela od zubaře i s návleky na botách. Když jsem přidávala další návleky do své sbírky, konstatovala jsem, že už jsem zažila daleko horší situace. Kdysi jsem si v polední pauze nějakého odborného výcviku zapomněla sundat jmenovku ze svého svetru. Celá restaurace se tak měla možnost seznámit nejen s mým jménem, ale i s mými plusy a mínusy, které jsme museli v rámci nějaké techniky na cedulku dopsat. Ještě lepší byla cedulka s epitafem, který měl několika větami vystihnout základní charakteristiky mé osobnosti a mého života a který jsme vyráběli na jiném výcviku. Hrdě jsem ho připnula na svou hruď a omylem jsem s připnutým epitafem docestovala až domů. 

Helena, Helena, jednou provždy střelená …

Ještě nestačím ani svléknout kabát, když se ozve první klepání.

„Jé to jste vy, jak se vám daří na novém působišti, paní Heleno?“ zareaguje překvapeně moje praktická lékařka. Nadmu se pýchou, že mě pamatuje, i když jsem podle článku z MF Dnes  jedna z jejích 1616 pacientů a že je ráda, že jsem už měsíc její sousedka. Okamžitě ovšem zase splasknu, když slyším: „Vypadáte příšerně. Kde jste se tak zřídila?“

Jen krčím rameny.

Vzápětí mi lékařka svěřuje, že měla ve své ordinaci přes noc návštěvu, která jí zanechala vizitky v šatně a teď zkoumá, kudy se tam ta návštěva dostala. Zezelenám ještě víc a provedu rychlou kontrolu své pracovny a přilehlých prostor. Po návštěvě ani památky.

„Asi byste se měla za mnou stavit, dnes jsem tu do jedné,“ zareaguje lékařka. Přestože ji mám ráda, návštěva v její ordinaci plné důchodců probírajících do detailů všechny svoje nemoci a potíže je pro mě vždy utrpením a realizuji ji jen v případě, že není vyhnutí.  Bohužel v případě laryngitidy to tak většinou skončí. Loni touto dobou se do mě kolegyně trefovala, že bych mohla z fleku namlouvat Rákosníčka. Další den už jsem nedávala ani Rákosníčka, ale sípala jsem, jako bych byla v posledním tažení. Třetí den jsem skončila u své lékařky. Chvíli se ze mě snažila dostat odpovědi na své dotazy, ale když pochopila, že tudy cesta nepovede, strčila mi do ruky papír a pero.

Svléknu kabát a rozhodnu se uvařit si další bylinkový čaj, když se znovu ozve zaklepání. Moje obavy se nenaplnily, lékařka s praktickou ukázkou vizitek to naštěstí není. Nějaká starší paní se hrne dál, aniž by počkala na můj souhlas.

„Potřebuji složenku,“ řekne bez dlouhých úvodů.

Což o to, složenek mám plno, nic jiného kromě složenek a letáků ve své poštovní schránce nenajdu. Kde jsou ty časy, kdy mi listonoška nosila milostné dopisy…

„Chtěla bych poslat stavení spoření, ale nemám složenku,“ pokouší se mi paní vysvětlit situaci.

„Tak to jste si asi spletla patro,“ sípu. „Stavební spořitelna je o patro výš. Ale nevím, jestli tam takhle brzo někoho najdete.“

Asi nenašla, protože zhruba za hodinu se ozve další klepání. Moje klientka si právě sundává hodinky, náušnice, prsteny, pásek a huňatý svetr ve snaze ukecat váhu, aby ukázala co nejméně kilogramů. Zrovna v okamžiku, kdy se rozhodne svléct si pro jistotu i kalhoty, vtrhne dovnitř ona stará paní.

„My už jsme se někde viděly,“ konstatuje při pohledu na mě. V prvním okamžiku se potěšeně pýřím, že paní zná moji fotografii, protože je pravidelnou čtenářkou mých článků na blogu iDNES, ale pravdou je spíš to, že paní má potíže s pamětí.

„Tak dáte mi ty složenky nebo ne?“ vzpomene si najednou.  Aby dodala váhu svým slovům, začne proti mně šermovat holí. Přesně v tom okamžiku začínám už definitivně ztrácet hlas.

„Nedám!“ zašeptám, co nejhlasitěji to jde a pokouším se ji vystrkat ze dveří. Ukazuji na dveře vedoucí do protější ordinace. Třeba si s ní krysí doktorka poradí.

Když se ozve další zaklepání, moje klientka je sice stále poněkud vyvedená z rovnováhy, ale už oblečená. Zalituji, že nemám zvenku na dveřích kouli. Dovnitř se totiž cpe hned celá rodina. Bez jediného slova podávám klientce ruku a pokynu jí hlavou na pozdrav. Doufám přitom, že ji ještě někdy uvidím.

„Máme pro vás výhodnou nabídku,“ pronese starší muž patřící k trojici.

„Nemám zájem,“ zasípu.  Za dveřmi už stojí další klientka.

„Ale to jste sama proti sobě,“ zkusí mě přemlouvat žena.

Můj selhávající hlas mi bohužel (nebo bohudík?) nedovolí vyslovit nahlas to, co mám na mysli. Vyjde ze mě jen cosi jako: „Rušíte mě při práci!“

„Ale my jsme tu jen půl hodiny, takže pokud se vám nebudeme věnovat hned, určitě o naši skvělou nabídku přijdete!“ útočí mladší z mužů.

Třeba to nějak přežiju, konstatuji v duchu. Hlas mě začíná definitivně opouštět, takže se zmůžu jen na gesto rukou: Ven!

V tom okamžiku zazvoní telefon: „Máte čas na krátký monitorovaný rozhovor?“  Už se  nesnažím ani sípat, rovnou hovor típnu, profil přepnu na tichý a z platíčka vyloupnu další pastilku proti bolení v krku. Když vpustím dovnitř další klientku, pro jistotu zamykám vstupní dveře. Klíče uklízím do odpadkového koše a prázdné platíčko od pastilek do kabelky. Vzápětí začnu lovit klíče mezi papíry, abych provedla výměnu.

Poslední klientka odešla. Nahlédnu do čekárny před ordinací své lékařky. Za pár minut jí má končit pracovní doba, takže se stávám svědkem zcela mimořádného úkazu – čekárna je prázdná. Zkusím zaklepat.

„Tak přece jste přišla,“ vítá mě lékařka. „Mám rovnou hledat tužku a papír?“ Koukne mi do krku a k mému překvapení mě požádá, abych si stáhla kalhoty. Domů vyrážím bohatší o vpich po injekci na zadku a antibiotika v kabelce. Z polospánku mě v tramvaji probouzí poklepání na rameno.

„Ne, dnes nikoho sednout nepustím!“ zasípu. Pokaždé, když se leknu, nejenže nahlas ječím, ale současně rozhodím všechny končetiny, takže na zemi přistane knížka i pootevřená kabelka. Její obsah se úspěšně vysype. Postupně sbírám rozsypané vizitky (vida, telefonní číslo na hodinového manžela, to už dlouho hledám!), objednací kartičku svého zubaře, papír s reklamou na FytoFEM, uzmutý v čekárně a peněženku. Ta pitomá kapsička na drobné už se zase nedopíná, naštěstí v ní dnes jsou jen tři mince a žetony do nákupního vozíku, které se kutálí po podlaze tramvaje. Zajímavé, kdybych chtěla hodit mince tak, aby přistály na hraně, nezvládnu to do soudného dne.  Ostatní cestující zvědavě zvedají hlavy a já se opět stávám proti své vůli centrem pozornosti. Určitě jsem rudá … úplně všude. Připomíná mi to situaci v čekárně nemocnice v Boskovicích. Pro svého ortodontistu, kterého jsem milovala celou silou svého desetiletého srdce, jsem se vystrojila do šatů s kanýry a na krk jsem si připnula náhrdelník z perliček. Jenže nit, na které byly perly navlečeny, se najednou přetrhla a korálky se rozběhly po celé čekárně. A bylo po parádě. A po námluvách.  

Ruka, která mi klepe na rameno, patří revizorovi. Dívá se na mě sice poněkud podezíravě, ale podává mi štěrchací myšku (Která kočka si zase schovala do mé kabelky hračku?!) a vzápětí konstatuje: „Něco vám mňouká!“

„To je můj mobil“, vysvětluji a típnu ho. Naštěstí je v kabelce v kapsičce na zip, takže nevypadl. Ne vážně nejsem opilá ani sjetá. Jen mám v kabelce bordel jako každá normální ženská a zvonění mobilu mi dcera nastavila na mňoukání. Její mobil zase vyje. A mobil mého syna kokrhá, ale jen ráno, když se ho snaží budit. Kokrhá marně, sluchové vjemy totiž probouzející se vnímá až jako poslední v řadě. Mnohem dříve spící reaguje na dotek, což zřejmě správně pochopila jedna z našich kočiček. Vyprovokována kokrháním, skočí Maggie synovi na břicho, což při téměř sedmi kilech její váhy zapůsobí zcela spolehlivě – z pokoje se většinou ozve nelidský řev.  Revizor mě nepřestává rentgenovat pohledem. Jsem dokonce svéprávná, jen je mi blbě, říkám mu svýma očima. Ale asi mě neslyší.

„Mohu vidět vaši jízdenku?“ Aha, no jo vlastně, on je to revizor. Znovu začínám hledat v kabelce, šalinkartu mám naštěstí v pořádku. Revizor mě konečně opouští a na další zastávce vystupuje i se svým kolegou. Ještě zaznamenám, že si něco sdělují a dívají se přitom na mě. Zavřu oči a předstírám spánek.

„Pani, pani,“ slyším po chvíli jako by z dálky. Otvírám oči. Tramvaj se vyprázdnila, přijíždíme na konečnou. „Nějaké drobásky, máte?“ 

Posbírejte si je, někde se tu kutálí, sděluji mu očima, zbaběle utíkám přes silnici na zastávku a doháním autobus. Dnes odmítám funět do kopce pěšky. Jakmile se usadím, uslyším už známé: „Jízdní doklady, prosím.“

„Už zase?“ Ujede mi. „Vy máte dnes nějaké rojení,“ skřehotám dál. Revizor mi vrací jízdenku a mává na kolegu. „Franto, jdeme, tady už někdo byl.“ Ještě všimnu zaznamenat, že do zeleného obličeje slečny sedící naproti mně se vrací barva. Asi jsem ji zcela neúmyslně zachránila před placením pokuty.

Doma si vařím už několikátý bylinkový fujčaj, polykám tabletku a vypínám vytrvale mňoukající mobil. Zavírám dveře do své ložnice. Na dveře ještě pověsím ceduli s nápisem:

Prosím, nerušit! Čekám na půlnoc.

  

  

 

 

Autor: Helena Hvozdecká | neděle 7.12.2014 14:29 | karma článku: 12,71 | přečteno: 614x
  • Další články autora

Helena Hvozdecká

Jak (ne) přežít Valentýna

Zbývá ještě zabalit poslední dárek. Moje Avon Lady mi včera přinesla báječné slipy pro mého miláčka – jsou černé a uprostřed mají velké červené srdce. Prostě nádhera! Bude z nich určitě nadšený! A doufám, že je hned vyzkouší!

14.2.2016 v 11:39 | Karma: 19,56 | Přečteno: 1050x | Diskuse| Ostatní

Helena Hvozdecká

Kam jsi včera tak spěchala, Pusinko?

Stává se to i vám? Omylem odešlete esemesku někomu, komu nepatří? Anebo naopak dostanete esemesku od někoho omylem?

17.1.2016 v 16:19 | Karma: 18,32 | Přečteno: 672x | Diskuse| Ostatní

Helena Hvozdecká

Jak jsem (ne)zápálila adventní svíci

Předvánoční čas by měl být časem rozjímání a pohody, dočetla jsem se před časem v jednom článku na internetu. Člověk by prý měl trochu zpomalit a pokud možno se zastavit.

20.12.2015 v 17:08 | Karma: 14,43 | Přečteno: 760x | Diskuse| Ostatní

Helena Hvozdecká

Parkování na růžovo

K cestování po městě Brně využívám převážně MHD. Přesto mě možnosti parkování v centru Brna zajímají – v souvislosti s mými klienty, kteří často přijíždějí na domluvenou schůzku autem a – překvapivě – potřebujíněkde zaparkovat.

16.12.2015 v 18:38 | Karma: 16,13 | Přečteno: 540x | Diskuse| Ostatní

Helena Hvozdecká

A vy tady čekáte s čim, pani?

Panickou hrůzu z bílého pláště naštěstí nemám. Navíc jsem byla až donedávna celkem zdravý člověk, takže se mi úspěšně dařilo se lékařům vyhýbat. Hrůzu mám spíš z předpeklí, kterému se říká čekárna.

18.11.2015 v 16:15 | Karma: 22,91 | Přečteno: 1583x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  17:56

Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...

Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce

15. května 2024  19:25,  aktualizováno  23:12

Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny

17. května 2024  14:16

Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...

Řidičku překvapila mokrá silnice, dodávka skončila po nehodě na střeše

19. května 2024  12:52

Mokrá silnice zřejmě překvapila řidičku Škody Fabie, která způsobila v neděli dopoledne nehodu obce...

Čeští politici jsou v bezpečí. Slovensko musí situaci zklidnit, řekl Lipavský

19. května 2024  12:19

Slovenský tisk atentát na Fica označuje za ránu do srdce tamní společnosti, která čelí pokročilému...

Vozidlo skončilo v poli úplně zdemolované, hasiči vyprostili tři lidi

19. května 2024  12:17

Tři muži se zranili v sobotu večer při vážné nehodě nedaleko Uhřic na Blanensku. Řidič auta značky...

Fico je mimo ohrožení. Pellegrini: Na hovor o uklidnění situace nedozrál čas

19. května 2024  11:06,  aktualizováno  11:59

Na jednání stran k uklidnění situace na Slovensku patrně nedozrál čas, uvedl zvolený prezident...

  • Počet článků 65
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 2025x
Brňačka s láskou k psanému slovu a šuplíková spisovatelka s potřebou sdělovat a sdílet. Žena, která si ráda vymýšlí příběhy a jen výjimečně (a krátkodobě) ztrácí svůj nadhled a smysl pro humor.

Moje literární pokusy jsou nově k nahlédnutí i zde: https://www.facebook.com/pages/Helena-Hvozdeck%C3%A1/288031364717330 A také zde:

www.helenahvozdecka.cz

Seznam rubrik