Já na rozdíl od Vás jsem měla tyto oslavy ráda. Vždy to bylo v nějaké kavárně nebo ve sklípku, hrála hudba a i pár tanečníků se našlo. Co však bylo nejdůležitější, bavila jsem se. Neseděla jsem zatrpkle v koutku a neřešila jsem pracovní problémy a nedrbala mé kolegy.

Při takových příležitostech se lidé více poznají a to je důležité. Když s někým strávím podstatnou část svého života, chci ho poznat i jinak, nejen po pracovní stránce, ale i jako společníka při zábavě.

Tedy se nepřidám k vašemu pohledu na MDŽ, nesouhlasím s ním.

To je v pořádku, že máte s oslavami dobrou zkušenost. Přestože to zní trochu jako klišé, já nemám jiné vzpomínky než ty, které jsem popsala.

Hezké,asi jste super žena.

 Jeden řemeslník, který dělal úpravy na našem bytě, mě nazval "multifunkční ženou". Znělo mi to trochu jako multifunkční robot.

Hezké čtení. Sám jsem to zažil jen v malé míře - v obchodě jsme museli být za pultem schopni obsluhovat, takže chlebíčků a přípitků v zákulisí bylo jen symbolicky. Zato moje máma asi posledních deset let totáče dělala na OPBH a to bylo pro oslavy všeho druhu ideální prostředí. Po jejím pozdním návratu z práce jsme ji vždycky navigovali rovnou do postele.

Jinak by mě zajímalo, co vede dítě k tomu, aby "dlouho odmítalo vstoupit do Pionýra".

Asi nejsem "davový typ". Na prvomájové průvody jsem také moc nechodila. Rodiče mi pokaždé vyrobili nějakou omluvenku