Cestování MHD jako adrenalinový sport?

Již několik let bydlím na okraji Brna. MHD jsem najezdila desítky kilometrů a v rozporu s názvem článku mi cestování MHD nevadí. V tramvaji, autobuse ani trolejbuse se totiž člověk nikdy nenudí.

Vzhledem k tomu, že nastupuji na konečné, většinou se mi podaří urvat místo k sezení, takže se snažím krátit si čas čtením. Jak jsem uplynulý týden zjistila, tato aktivita není vhodná do autobusů s plastovými sedadly. Střídavě se mi totiž dařilo udržet na sedadle buď sebe, nebo tašku, nebo knížku – ale nikdy vše současně.

Každé roční období má svá specifika i v cestování MHD. Pro léto je v Brně typické omezení provozu většiny linek a k tomu navrch řada výluk. Jistě si umíte představit i další radosti – horko, zpocená, na sebe namačkaná těla, nadbytek potu a nedostatek hygieny nebo naopak nadbytek deodorantů u některých cestujících. Místy i nedostatek oblečení, což může být oku lahodící zážitek u řady pěkných  mladých děvčat v mini, ale pro mě pohled na chlupatá mužská prsa a nohy ve volných trenýrkách, jejichž nohavicemi lezou u mužů pohodlně rozvalených na sedadle ven … no chlupy, co jiného, je spíš z kategorie zážitků zvracecích.

Začátek školního roku s sebou pokaždé přinese školáky, kteří obsadí všechna volná sedadla a ti zbývající, na které už nezbylo, mě sice neúmyslně, ale pravidelně mlátí svými batohy, což mě loni vedlo k úpravě pracovní doby tak, abych se největší ranní i odpolední vlně vyhnula. Dalšími typickými výstupy, se kterými se setkávám téměř denně, je zvonící mobil, který majitelka nejdřív minutu i více hledá v tašce, aby následně s kamarádkou do detailu rozebrala včerejší hádku s partnerem stylem: Čím hlasitěji, tím lépe, ať mě slyší všichni i v té nejdelší tramvaji. Asi je zbytečné zmiňovat hlasitě hýkající puberťačky, olizující se dvojice, školou unavené puberťáky rozvalené přes několik sedadel, obézní důchodkyni, která s taškami zabere celé čtyřsedadlo, slintající psy rozvalené přes celou uličku stylem „Chceš vystoupit? Přeskoč mě“, příp. malé pejsáčky bez náhubků, usazené na sedadle vedle páníčka.

Matky s dětmi vystupující dle hesla: „Já jsem matka, kdo je víc“, příp. „Moje dítě, malý bůh,“ by si zasloužily zvláštní pozornost, takže se jim budu věnovat někdy příště. Všimli jste si toho, že maminky s kočárky jezdí zásadně po dvou či po třech? Usadí starší děti na sedadla a tím jejich starost o ratolesti končí. A zatímco si nad kočárky vesele sdělují své zážitky a dělí se o tipy na nějakou tu čvachtu pro manžu, hlučné plody jejich volné výchovy zatím destruují tramvaj a okopávají nebo jinak obtěžují spolucestující.

Příběh, o kterém se chci zmínit, se odehrál jeden páteční podvečer při mém návratu z práce. Čekala jsem obtěžkaná taškami, celotýdenní únavou a s nohami otlačenými od lodiček na autobus, který by mě vyvezl dvě zastávky do prudkého kopce. Při nastupování jsem se zkušeně vyhnula dveřím určeným pro nástup s kočárky. Autobus byl plný, ale podařilo se mi ještě zabrat místečko u zadních dveří. V prostoru pro kočárky už stály dva hluboké kočárky s kojenci, ke dveřím se vecpal ještě tatínek s menším sportovním kočárkem. Místo zvuku zavíraných dveří ke mně ale po chvíli dolehl rozčilený hlas řidiče, který mezitím vylezl ze své kabiny. Zbystřila jsem sluch.

„Už to znovu opakovat nebudu, pane, vystupte si s tím kočárkem. Mám prostor jen pro dva kočárky, symbol na dveřích jste snad viděl.“

„To jo, ale je tady volno a já jedu jen dvě zastávky.“

„Pane, vystupte si a počkejte si na další.“

„To už jsem jednou udělal, taky bylo plno, dál už čekat nebudu.“

„Pokud nevystoupíte, nepojedeme nikam.“

Autobus nesouhlasně zašuměl.

„Ale vždyť vidíte, že se sem vejdu a stejně za chvilku vystupuju. Tak už jeďte a nediskutujte.“

   Řidič zbrunátněl. „Jenže já jsem zodpovědný za bezpečí cestujících a se třemi kočárky nikam nejedu. Autobus je plný, a když se někomu něco stane, budu to platit já. Pojištěné jsou jen dva kočárky.“ Řidič už zvyšoval hlas, muž s kočárkem také. Ještě chvíli si vyměňovali názory tak hlasitě, až jsem se začala obávat, aby nedošlo i k výměně ruční. Čas běžel a napětí v autobuse vzrůstalo. Chvíli jsem zvažovala situaci, ale vzhledem k nepřítomnosti reportérů solidních novin (Blesk, Aha, Super, Glanc, apod.) jsem usoudila, že k žádné senzaci nedojde, na první stránce zmíněných deníků se zase neoctnu, a tak jsem se hotovila k výstupu z autobusu a posléze k výstupu do kopce s lodičkami v ruce. Přitom jsem se v duchu sázela sama se sebou, že budu nakonec na kopci dřív než autobus. V tom okamžiku muž s kočárkem kapituloval a začal couvat ven.

    „Počítejte s tím, že si budu stěžovat,“ křičel na řidiče.

   „Jistě, jen si stěžujte, to je jediné, co vy dovedete. Přečíst si přepravní podmínky, to už je nad vaše síly.“

  Než řidič stačil zavřít dveře, muž ještě vypustil na jeho adresu několik silně nespisovných výrazů a ulevil si jedním notoricky známým gestem. Na kopec jsme dorazili za 3 minuty. Pěšky jsem schopná cestu zvládnout rychlou chůzí za deset minut (bez tašek a podpatků).

  Zvědavost mi nedala a po návratu domů jsem si vyhledala příslušné přepravní podmínky. Zajímalo mě, kdo z účastníků měl vlastně pravdu vzhledem k tomu, že už jsem ve stejném typu autobusu cestovala dokonce se čtyřmi kočárky naráz – a docestovala jsem se značným zpožděním, protože vystupování kočárky zatarasených cestujících bylo docela dramatické.

 Kočárky se ve vozidlech přepravují za těchto podmínek:

a) S kočárkem se do vozidla nastupuje dveřmi označenými symbolem kočárku. Počet

symbolů stanovuje počet současně přepravovaných kočárků a případně jízdních kol.

b) Nástup do vozidla nebo výstup z vozidla s kočárkem je dovolen jen s vědomím řidiče.

c) Řidič je oprávněn povolit přepravu i většího množství kočárků.

d) Průjezd kočárku vozidlem není dovolen.

  Poněkud šalamounsky formulovaná věta c) umožňuje víc výkladů. Na místě toho muže, který měl s sebou opravdu jen jeden kočárek navíc s mimořádně klidným dítětem, žádnou tašku ani další ječící dítě visící mu na ruce, bych už byla dávno doma – kočár bych prostě do kopce vytlačila a ještě bych mě hřálo vědomí, že jsem ušetřila za posilovnu.

  Na místě řidiče naštěstí nejsem … Postihu za stížnost se zřejmě bát nemusí a špatnou náladu už jistě dávno spláchl pivem.

   No řekněte – není to nádhera cestovat MHD?