Jsem kočka nebo pavouk?

Nedávno jsem se někde dočetla, že lidé si pořizují kočky převážně ze dvou důvodů: 1. kočky oživí celou domácnost, 2. nikdy nás nepřestane bavit pozorovat jejich počínání. O přínosu k oživení domácnosti nemůže být sporu, a pokud by nás někdy přestalo bavit pozorovat kočku, postará se kočka o to, aby naši pozornost zase získala. Jak jsem nedávno psala, pokud máte doma kočky, vzhledem k jejich zvláštním schopnostem je budete mít naprosto všude.

V případě naší kočky, která si poradila i s klikami na dveřích, nepomáhalo ani zavírání dveří. Ovšem vzhledem k tomu, že se jednalo o kočku chovnou a nymfomanku k tomu a v druhé části bytu bydlel chovný kocour, volný průchod jsme nějak omezit museli. Zamykání bylo obtížně proveditelné vzhledem k absenci klíčů u  historických dveří. Návštěvy se hodně divily, proč máme u nás kliky buď otočené nahoru, nebo tzv. „nasazovací“. Ty nasazovací fungovaly způsobem: „Před použitím zastrčit a poté vrátit na skříňku.“

Kočky jsou údajně inteligentní, jemné a citlivé. Ve starém Egyptě byly uctívané a své dokonalosti jsou si dodnes vědomy. Jen mi někdy připadá, že malí narcisové zkoušejí hranice svých možností posunout a že jim nestačí to, co jim příroda dala do vínku. A tak rády zkoušejí různé proměny.

Akrobatické schopnosti koček jsou známé. Ale tohle kotě působí dojmem, že se pokouší trénovat provazochodectví.

Nebo jde jen o pubertální proces hledání identity? Nemohu si pomoci, když se dívám na tento obrázek, mám silný dojem, že se kočka pokouší změnit v pavouka.

Náš kocourek ve věku kotěcím zase rád aportoval. Čutat s myškami po zemi považoval za ztrátu času, ale pokud jsem mu myšky házela, běhal za nimi a nosil mi je zpět, abych mu je mohla zase hodit co nejdál. Měl jen jedinou podmínku – musela jsem házet pouze chlupatými a štěrchacími myškami či kuličkami, nic jiného nebyl ochoten aportovat. Občas do mě drcnul hlavičkou, což v kočičí řeči znamená asi totéž jako: Dělej, neflákej se!

Házení mi nikdy moc nešlo, házet umím pouze očkem, ale kvůli kocourovi jsem házela tak daleko, jak mi náš byt dovolil. Na konci prvního poločasu už ulítaný kocour ležel na podlaze s myší před tlapkami a jazykem na vestě, totiž na svém chlupatém límci a funěl, jako by právě uběhl maraton. Když ho v tomto stavu viděla jedna zájemkyně o naše koťata, vyděsila se, že kocour má určitě nemocné srdce. Když jsem argumentovala tím, že oba jeho rodiče jsou na HCM testováni s negativním výsledkem a že kocour pouze trénuje na psa a k tomu ten vyplazený jazyk přece patří, zakroutila hlavou a sdělila mi, že naše kočky jsou poněkud bláznivé. Oblékla si svůj tmavý kabát a klobouk, obojí doplněné o světlé kočičí chlupy, které na tmavém podkladu nádherně vynikaly a odkráčela. Bez kotěte. "No, bláznivé jsou u nás nejen kočky, proto se také tak skvěle doplňujeme," konstatoval syn, který celý výstup sledoval ze svého pokoje. Mezitím kocour dofuněl, vypil misku vody a dvorně mi složil k nohám myšku, aby mi oznámil, že právě začal druhý poločas!

V tomto případě si zase nejsem jistá, jestli se kocour náhodou nepovažuje za veverku. Nicméně uznávám, že výhled stojí i za tu metamorfózu ve veverku.

Malá Odeta se asi měla narodit jako straka. Nebo šlo jen o úchylku všeobecně známou pod termínem kleptomanie? Měla totiž nezvladatelnou potřebu krást. Pochopitelně kradla tajně, a pokud byla přece jen náhodou přistižena při činu, nasadila výraz „já nic, já muzikant“. Na rozdíl od strak kradla úplně všechno, co dokázala odnést v tlamičce a co jsme někde nechali ležet, i když lesklým věcem dávala přednost. Ale když nebylo nic lepšího, spokojila se třeba i s kouskem alobalu nebo s obaly od sladkostí, igelitovými sáčky, s platíčky od léků, gumičkami do vlasů, tužkami, lístky s poznámkami nebo pracně vyrobeným seznamem na nákup apod. Kradla dokonce i platíčka s léky, a tak se jednoho krásného dne stalo, že moje dcera nemohla ráno najít tabletky, které si večer nachystala na noční stolek. Společně jsme prohledaly celý pokoj a nakonec jsme je objevily v důmyslném úkrytu pod zásuvkou její postele. Pokud by existovala soutěž o originální omluvenku pozdního příchodu do školy, moje dcera by určitě zabodovala: „Opozdila se kvůli hledání antikoncepce, kterou jí ukradla a schovala její kočka.“

Poslední proměna je, předpokládám, mezi kočkami všeobecně rozšířená. Jde o proměnu ve sladkého andílka. Ne, to jsem vážně nebyl já, ten černý ďábel, který před chvíli prosvištěl bytem, vyklopil květináč, strhl závěs z garnýže, vykoupal se v misce s vodou, vyrobil na laminátové podlaze rybník a v závěru otiskl svoje tlapky do čerstvě upečeného moučníku, když proběhl po stole! No uznejte, nejsem to nejnevinnější kotě na světě?