Zrušíme zvláštní školy?
Na první pohled možná jednoduché a zdánlivě efektní řešení. Ve skutečnosti složitý problém, který je obtížné pouze zmapovat, natož úspěšně vyřešit. Protože se mě téma profesně dotýká, chci v úvodu uvést pár věcí na pravou míru.
Pro žáky se smyslovým a tělesným postižením nebo se souběžným postižením více vadami jsou zřízeny základní školy pro daný typ zdravotního postižení, které zajišťují nezbytné podmínky pro vzdělávání těchto žáků. Jedná se především o speciálně pedagogické působení všech pedagogických pracovníků, speciálně pedagogické metody a formy práce, snížený počet žáků ve třídách, materiálně technické vybavení, bezbariérovost školního prostředí a další podmínky. Žáci se vzdělávají podle školního vzdělávacího programu, který zohledňuje druh a stupeň jejich zdravotního postižení.
Současná praxe je taková, že bývalé „zvláštní“ dnes základní školy praktické navštěvují děti, které prokazatelně nezvládají vyučování v běžné škole, což zdaleka nemusí být jen děti romské. Pokud je u dítěte podezření na vývojové opoždění, je odesláno do speciálního pedagogického centra, které po komplexním vyšetření dítěte rozhodne o jeho dalším zařazení. Možností je víc, řešením nemusí být vždy umístění v ZŠP. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že poradny neposílají do SPC zdaleka jen děti romské populace. Mimochodem, k romské národnosti se v dotaznících, které u nás rodiče těchto dětí vyplňují, přiznává jen minimum z nich. Pokud bych měla posuzovat klientelu poradny podle údajů v dotaznících, musela bych nutně dospět k závěru, že romské děti v podstatě neexistují (minimálně v naší poradně).
Kritériem pro zařazení do ZŠP je v současné době zdravotní postižení v podobě mentální retardace. Jinými slovy – tvrzení, že romské děti jsou automaticky umísťovány do „zvláštních“ škol se nezakládá na pravdě, rozhodnutí o vzdělávání dítěte ve specializované škole podléhá rozhodnutí odborníků a musí být podloženo odpovídajícími důvody.
Protože politici stavějí svou kariéru na prosazování inkluze, žádají od poradenských pracovníků přesné stanovení IQ, což je logický nesmysl. Prakticky je možné pouze stanovit pásmo, ve kterém se bude s 95% pravděpodobností IQ vyšetřovaného pohybovat. Přesto aktuálně ona hranice 70 bodů rozhoduje o osudu řady dětí. Podotýkám, že znám ze svého okolí rodiče, kteří by své děti rády vzdělávali ve specializované škole s menším počtem dětí z prostého důvodu, že dítě nároky běžné školy nezvládá. Nároky běžné školy totiž většinou nezvládají ani děti s rozumovými schopnostmi v tzv. „hraničním pásmu.“ Ovšem pokud se jejich potomek náhodou zrovna dobře vyspí, nezanedbá pitný režim nebo ho prostě osvítí duch svatý, závěrem vyšetření mohou být dva body navíc a dítě se ocitá na běžné škole, kterou není schopno zvládnout (a později na psychiatrii).
Úmyslně teď opominu problematiku diagnostikování romských dětí, protože se k ní necítím být zcela povolaná a především by vydala na další obsáhlý článek. Pokud by měřítkem byla úroveň výkonu romských dětí, zkušenosti jsou takové, že ve většině případů se pohybuje pod průměrem většinové populace, ačkoli malá část z nich by mohla vyjít i nadprůměrně. Rozhodnutí o zařazení konkrétního dítěte do konkrétní školy by mělo být motivováno spíše úvahou, co je schopno zvládnout a jaký vzdělávací program mu vyhovuje.
Aktuálně zažívají pracovníci poradenských center na jedné straně tlak na přesné bodové stanovení IQ, na druhé jsou napadáni, že jejich metody neberou v potaz kulturní odlišnosti romského etnika. S tím by se dalo do jisté míry souhlasit, skutečně se velmi těžko zjišťuje třeba pouhá zralost k zahájení školní docházky, když romské dítě netuší, co je to tužka a v životě nic podobného v ruce nedrželo. Na druhé straně pokud romské děti opravdu tak touží navštěvovat běžné školy, jak se nás opakovaně snaží někteří politici přesvědčit, pak by měly být také schopné požadavky běžných škol zvládnout (minimálně tam alespoň chodit). Snaha připravit romskou populaci na školní docházku prostřednictvím přípravy v tzv. „nultých ročnících“, často ztroskotá na faktu, že rodiče dítě nepřivedou k vyšetření do poradny a neodnesou si tím pádem potřebné doporučení určené dětem ze sociálně znevýhodněných rodin. Statistiky jsou neúprosné, poradna si vede evidenci návštěv, takže je velmi snadné vyčíslit, kolik z objednaných klientů skutečně dorazilo, dodalo vše potřebné a vyšetření dokončilo. Další statistika, která by doložila, kolik zařazených dětí přípravný ročník skutečně navštíví, by byla jistě také zajímavá. Pracovníci školského poradenství navíc zažívají tlak i ze strany romských rodičů, kteří automaticky očekávají, že jejich děti budou chodit do škol, kam už chodí starší sourozenci nebo příbuzní (tedy do ZŠP) a nechápou, proč by to mělo být jinak. Není tedy pravdou, že romské děti jsou do ZŠP neoprávněně vřazovány, tlak na zařazení ve většině případů vyvíjí právě jejich rodiče.
A jak z popisovaného dilematu ohledně výše IQ a metod jeho zjišťování vybruslil zmiňovaný ministr Dienstbier? Jeho řešení je zcela originální a geniálně jednoduché: Zrušíme přílohu ve školském zákoně, která upravuje vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (tím zrušíme i diagnózu lehké mentální retardace) a tím pádem můžeme zavřít i ZŠP, tedy bývalé „zvláštní školy“. Všechny děti jednoho populačního ročníku budou tedy svorně a jednotně navštěvovat běžné základní školy, (jinými slovy ve třídě se sejdou děti s nadáním v pásmu bývalé lehké mentální retardace až vysokého nadprůměru), všechny budou díky inkluzi prospívat a harmonicky spolužít a za několik let se větší část z nich (bez ohledu na barvu pleti) bude moci pochlubit státní maturitou… No uznejte, není to myšlenka zasluhující minimálně metál?
O možných dopadech tohoto rozhodnutí se tu už psalo. Myšlenku zařadit všechny děti do běžných škol už se pokusili uvést do praxe na východě Slovenska. Výsledek? Rozdělení tříd na romské a ty ostatní – takže zcela opačný, ale očekávatelný výsledek snahy o inkluzi.
Osobně bych „metál“ nebo možná spíš Nobelovu cenu přidělila těm, kteří dokáží vyřešit zdánlivě jednoduchou otázku: Jak vzbudit v romské populaci zájem o vzdělání?
Možnou cestou k řešení otázky vzdělávání romského etnika by mohla být dlouhodobá cílená spolupráce politiků, psychologů, speciálních pedagogů, učitelů a romských aktivistů na vytvoření koncepčního plánu. Co řešením určitě není, je bezhlavé rozhodnutí ministra pro lidská práva zmiňované v úvodu.
Helena Hvozdecká
Jak (ne) přežít Valentýna
Zbývá ještě zabalit poslední dárek. Moje Avon Lady mi včera přinesla báječné slipy pro mého miláčka – jsou černé a uprostřed mají velké červené srdce. Prostě nádhera! Bude z nich určitě nadšený! A doufám, že je hned vyzkouší!
Helena Hvozdecká
Kam jsi včera tak spěchala, Pusinko?
Stává se to i vám? Omylem odešlete esemesku někomu, komu nepatří? Anebo naopak dostanete esemesku od někoho omylem?
Helena Hvozdecká
Jak jsem (ne)zápálila adventní svíci
Předvánoční čas by měl být časem rozjímání a pohody, dočetla jsem se před časem v jednom článku na internetu. Člověk by prý měl trochu zpomalit a pokud možno se zastavit.
Helena Hvozdecká
Parkování na růžovo
K cestování po městě Brně využívám převážně MHD. Přesto mě možnosti parkování v centru Brna zajímají – v souvislosti s mými klienty, kteří často přijíždějí na domluvenou schůzku autem a – překvapivě – potřebujíněkde zaparkovat.
Helena Hvozdecká
A vy tady čekáte s čim, pani?
Panickou hrůzu z bílého pláště naštěstí nemám. Navíc jsem byla až donedávna celkem zdravý člověk, takže se mi úspěšně dařilo se lékařům vyhýbat. Hrůzu mám spíš z předpeklí, kterému se říká čekárna.
Helena Hvozdecká
Co lze najít v jídle
Kdo hledá, najde, tvrdila kdysi moje máma. Někdy ovšem člověk najde, i když nehledá. Občas najde to, co by na daném místě vůbec nečekal. Nebo naopak očekávané přes veškeré snahy najít nelze.
Helena Hvozdecká
Máte rádi svého zubaře?
V mém soukromém pořadníku nejneoblíbenějších lékařů stojí zubař na prvním místě (druhý v řadě je gynekolog), přestože osobně proti němu nemám vůbec nic. Po velmi dlouhé době se mi podařilo najít někoho, komu opravdu věřím.
Helena Hvozdecká
Cestování MHD jako adrenalinový sport?
Již několik let bydlím na okraji Brna. MHD jsem najezdila desítky kilometrů a v rozporu s názvem článku mi cestování MHD nevadí. V tramvaji, autobuse ani trolejbuse se totiž člověk nikdy nenudí.
Helena Hvozdecká
Jaký trest byl pro vás nejhorší?
Diskuse o vhodnosti či nevhodnosti tělesných trestů se znovu rozproudila v souvislosti s odvoláním, které hrozí řediteli jedné pražské školy za to, že uštědřil svému žákovi pohlavek.
Helena Hvozdecká
S kočkou v posteli
Kočky jsou údajně nejspavější ze všech savců. Spánkem stráví až šestnáct hodin denně. S tímto propočtem by například sedmiletá kočka byla dohromady vzhůru jen dva roky! Zdá se, že některé kočky si tuto informaci zapomněly přečíst.
Helena Hvozdecká
Chodí vaše dítě rádo do školky?
Psychologové a pedagogové rodičům radí, aby volbu školky pro své děti nenechali náhodě, ale pečlivě ji vybírali. Praxe je ovšem taková, že pokud nezvolíme školku soukromou, jsme rádi, když se nám dítě vůbec podaří někam umístit
Helena Hvozdecká
Jedenáctého července (Letní povídka)
Náš v pořadí už třicátý pátý výroční výlet kolem brněnské přehrady vycházel toto léto na sobotu jedenáctého července. Přestože jsme cestu už znali nazpaměť, každý druhý červencový výlet v roce jsme se vydávali známou trasou.
Helena Hvozdecká
Rande, které se nekonalo
Plánovanou schůzku zrušil v posledním okamžiku. Už jsem stála u dveří, když mi přišla omluvná zpráva. Měla jsem chuť vyhodit mobil z okna. S přípravami na schůzku jsem měla spoustu práce, ale nechtěla jsem je podcenit.
Helena Hvozdecká
Léto v parku (Letní povídka)
Těžko si dokážu představit dvě rozdílnější bytosti, než jsme byly my dvě. Bianca byla krásná a byla si toho vědoma. Přitahovala pohledy kolemjdoucích a ráda se nechala obdivovat pro krásně tvarovanou postavu a svůdné zelené oči.
Helena Hvozdecká
Myšičko, myš, pojď ke mně blíž...
Kočka domácí, podobně jako další kočkovité šelmy, je od přírody lovcem. Ostatně v dávné minulosti byly popudem k domestikaci kočky právě její úžasné lovecké schopnosti. Většina našich současných domácích miláčků už lovit nemusí.
Helena Hvozdecká
Volné manželství – moderní forma vztahu nebo spíš otevřená nevěra?
Termín „volné manželství“ jsem minulý týden zaslechla v tramvaji. Má se jednat o vztah, kdy manželé jeden od druhého požadují možná psychickou věrnost, na té fyzické ale už tolik nelpí. Občasná nevěra jim vztah dokonce okořeňuje.
Helena Hvozdecká
Pohádka o toxinkovi a toxince aneb jak přežít detox
Zdá se, že konečně přišlo jaro a s ním bohužel souvisí také zmnožení či spíš přemnožení článků o zdravém životním stylu a tipů na osvědčený jarní detox a očistu organismu. A především na nás ze všech stran útočí nabídka na různé detoxikační kúry, ať v podobě jednodenního půstu za podpory různých medikamentů, čisticích čajů či ovocných šťáv, přes detoxikační masáže, masky, zábaly, detoxikační náplasti až k několikadenním wellness pobytům. S tím souvisí upozornění, že pokud si nekoupíte, co tento článek doporučuje a nepodniknete pořádnou detoxikaci, musíte počítat s tím, že před sebou máte sotva pár měsíců života a především vaše střeva a játra už jsou nenávratně poškozená.
Helena Hvozdecká
Řezat či neřezat?
Jak už jsem se zmiňovala, cestování MHD přináší kromě prostoru k přečtení knihovny i chvilky k zamyšlení. V jednom z typů brněnských tramvají jsou instalována sedadla s atypickým rozměrem, která jsou cestujícími označována jako sedadla pro obézní nebo také sedadla pro milence. Přesněji řečeno – pro štíhlé milence.
Helena Hvozdecká
Ty jsi tak naivní!
Už několik let bydlím na okraji Brna a do práce i z práce cestuji MHD. Zabere to nějaký čas, ale nelituji. Když opominu čtení pod lavicí po čtyři roky studia na gymnáziu, nikdy jsem nepřečetla tolik knížek jako právě v posledních letech v tramvaji. Navíc je tramvaj neutuchajícím zdrojem inspirace k příběhům. Občas totiž něco zajímavého vyslechnu.
Helena Hvozdecká
Hurá, jsem žena!
Tak jsem včera dostala modrou růži. Překvapila mě hned dvakrát. Jednak neobvyklou ošklivou modrofialovou barvou, ale především tím, že odesílatel e-mailu dobře ví, že MDŽ neslavím. Možná bych mohla ocenit alespoň to, že přišla růže. Červený karafiát by byl horší. MDŽ ve mně totiž dodnes vyvolává vzpomínku na zástup pionýrů s šátky kolem krku a červenými karafiáty v ruce, recitující básničky shromáždění maminek. Pamatuji si to bohužel docela živě, přestože jsem sama nikdy nerecitovala. Jednak jsem dlouho odmítala vstoupit mezi pionýry, ale především jsem už tehdy trpěla velkou trémou. Básničky jsem sice sama psala (ovšem na jiná témata), ale ukládala do šuplíku. Odrecitovat je třeba jen před třídou? To nikdy!
předchozí | 1 2 3 4 | další |
- Počet článků 65
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2025x
Moje literární pokusy jsou nově k nahlédnutí i zde: https://www.facebook.com/pages/Helena-Hvozdeck%C3%A1/288031364717330 A také zde:
www.helenahvozdecka.cz