Neříkej mi Dominičku!
Nemám nic proti občasnému užití zdrobnělin, pokud je to na místě, což je především při komunikaci s malými dětmi. I když i tady může dojít k přehmatům. Nedávno jsem si šla vyzvednout do čekárny asi osmiletého chlapce, kterého jsem měla vyšetřovat. Když ho jeho maminka pobídla: „Jdeme, Silvinko,“ začala jsem v duchu přemýšlet, že se asi při objednávání vloudila chyba a budeme muset udělat opravy v evidenci. Vzápětí se ukázalo, že se nic opravovat nebude, Silvinka pohlaví nezměnil. No, uznávám, že není jednoduché vytvořit zdrobnělinu jména „Silvestr“…
Při jiné příležitosti jsem se přesvědčila, že některé děti už v mladším školním věku odmítají zdrobňování svého jména.
„Neříkej mi pořád Dominičku,“ opravoval kluk svou matku. „Nejsem přece mimino. A smáli se mi kvůli tomu už ve školce.“
„Vážně, Dominičku? To jsi mi nikdy neřekl.“
„Jo, volali na mě Dominíčku, kominíčku.“ Vzápětí se kluk obrátil na mě. „Vám by se také asi nelíbilo, kdybych vám říkal Helenko, že?“
„Ne, to by se mi fakt nelíbilo, Dominiku,“ usmála jsem se.
„Ale Domi, nemůžeš přece říkat paní doktorce jménem,“ usměrňovala kluka matka. „Je to paní doktorka.“
Kluk se nedal: „Ale kdybych jí říkal paničko, taky by se jí to taky nelíbilo, že?“
„On má teď takové antizdrobňovací období, omlouvala Dominika matka. „Dokonce chce jíst vidlicí a na ruce nosí hodiny.“
Od té doby se dětí raději předem ptám, jak si přejí být oslovovány.
Zdrobněliny do našeho jazyka určitě patří. Některé zdrobněliny získaly jiný význam, než má slovo, ze kterého původně vznikly, takže je jako zdrobněliny vlastně nevnímáme. Zkuste si třeba vyčistit zuby kartáčem. Ráno si na nohy neobuji lodě, oběd sním na rozdíl od Dominika lžící, vidličkou a nožem a po obědě si rozhodně neobjednám ke kávě rakev nebo věnec. Ve větách budu nadále dělat čárky, můj syn bude za slohová cvičení dostávat jedničky, a když budu chtít jít po čase zase do kina, koupím si lístek do Špalíčku. Tendence pojmenovávat skutečnost zdrobněle, přestože nejde o věci malých rozměrů, je dána především citovým vztahem k ní a někdy – obávám se - i snahou po originalitě. Maminkovské rozplývání se nad mimískem v kočárku může být důvodem, proč používání zdrobnělin s sebou nese příznak zženštilosti. Naštěstí mám odrozeno a na Mimibazar jsem zabloudila omylem jen jednou, když jsem hledala jakýsi recept. Chápu, že zdrobněle mluví maminky na své malé děti, dokážu snést i jazyk pubertálních dívek v tramvaji (prostě vypnu poslech), je mi úplně jedno, jak se oslovují lidé ve svém soukromí. Doma ať si každý mluví, jak chce, i když bohužel díky světlíkům občas musím strávit nějakého toho „kobližka“ nebo „medvídka“ či „pejsáčka“. (Nebo taky „hajzla zasraného“, ale to už je jiná kapitola. Mimochodem - všimli jste si, jak rychle se „miláček“ může proměnit třeba v „bestii“?)
Milostný jazyk zdrobněliny také snese, dost obtížně se mi hledá třeba nezdrobnělá podoba oslovení „miláčku“. Na druhé straně vážně nedokážu oslovovat chlapa jak hora (195 cm, 100 kg) „Pavlíčku,“ přestože to po mně žádá. Prostě mi to u padesátiletého chlapa nějak nejde přes rty. Vlastně přes rtíky.
Co mě ale rozčiluje, je používání zdrobnělin a eufemismů v případě, kdy se to vůbec nehodí a je to úplně zbytečné. Jako naprosto nevhodné považuji zdrobněliny v řeči úřední. Dceři, studující VŠ, přišlo od přednášející vyhodnocení testíku. Spolužák mého syna obdivoval kozačenky své kamarádky (myslel tím vysoké zimní boty – kozačky). A v obchodě se mě korpulentní prodavačka zeptala, jestli budu šatečky platit kartičkou. Upozorňuji, že „šatečky“ byly pro mě, vnučky zatím nemám a pro panenky tudíž nenakupuji. Zaplatila jsem hotovými penízky a komentář jsem si raději nechala pro sebe – začaly mě totiž svrbět pěstičky. Prodavačka mě dorazila slovy: „Ještě vrátíme dvacetikorunečku…“ Vážně nechápu, proč po mně chce úřednice na poště „podpiseček“, daňový poradce mě žádá o „chviličku“, aby si mohl najít tužtičku a udělat si poznámečku a z jakého důvodu právník mé kamarádce oznámil, že „teď už můžeme podat žalobičku“. Možná právě mířil na soudeček. Nebo si naopak z nějakého soudečku kapánek přihnul.
Když mi jeden velmi pohledný lékař nabídl receptík, jeho přitažlivost rázem klesla na bod nula. Absolutně nechápu, proč číšníci nutí polívčičky, meníčka, případně přinášejí zapomenuté lžičenky. Rozumím tomu, že „mlíčko“ ke kafíčku znamená jednotlivě balenou porci smetany do kávy, ale už se vám někdy stalo, že byste si objednali kávu s mlékem a ke kávě vám donesli tetrapack?
Málem jsem se počůrala, kdy jsem došla do kurzu orientálních tanců a čekala nás náhradní lektorka. Budiž jí k dobru, že byla zřejmě jako „těhu“ ovlivněná hormonky, ale přesto se ve mně probudila vlna dětského negativismu a potřeby sabotovat, když nám sdělila: „Dnes jsem vám přichystala malé překvapeníčko – naučíme se novou chorošku! Takže děvčátka – zatáhneme bříško, podsadíme zadeček… Asi nemusím psát, že většina nás děvčátek už dávno děvčátky nebyla a u orientálních tanců je zřetelné břicho a krásný vyrýsovaný zadek naopak předností…Otázkou zůstává, jestli moje neschopnost zvládnout chorošku byla projevem návratu dětského vzdoru nebo prostě výrazem toho, že přes snahu podobných trenérek plných neutuchajícího optimismu zůstanu dřevem, vlastně dřevíčkem nebo kládičkou…přes svůj velmi pozitivní vztah k orientálním (i jiným) tanečkům.
Zvlášť alergická jsem na slovíčka „dušička, srdíčko, lidičky“ a úplně nejvíc mě dovede vytočit, když např. v televizním dokumentu někdo mluví o člověku jako o hodné dušičce s krásným srdíčkem nebo o milém človíčku. Být tím človíčkem, tak by si asi redaktorka na svoji prdelinku dlouho nesedla.
Zcela nad mé chápání je skutečnost, že se zdrobnělinky silně rozmáhají i v řeči mužů. Vzhledem k výše uvedenému to působí dojmem, že muži jsou čím dál zženštilejší. Přemýšlí pánové, když se podepíší třeba „Fešáček“? Bez ohledu na původní význam nezdrobnělé podoby tohoto slova (stačí nahlédnout do Wikislovníku – fešák = vykastrovaný pes), podobné přezdívečky rozhodně nevzbuzují asociace, které by byly očekávány dle otázek typu: Písneme si? Dáme randíčko? Pozvání na čajík, kafíčko či nějaký ten koktejlík příp. pozdrav „ahojík“ či rozloučení „pá“ nebo dokonce „páčko“ u mě vyvolává kopřivku a už předem evokuje zamítavou odpověď. Pokud je text spojen ještě s řadou stylistických a gramatických chybiček, dostávám dokonce průjmíček a začínám myslet na vraždičku.
Bývalý idol mi poslal přání, resp. přáníčko k narozeninám, ze kterého mi naskočila husí kůže. Vlastně kůžička. „Čauky Helenko, k tvým narozeninám ti chci popřát hodně zdravíčka, štěstíčka a v životě hodně sluníčka. Jirka“ K textíku patřil ještě infantilní obrázek ozdobený srdíčky a kytičkami. Vzhledem k tomu, že zmíněnému Jiříčkovi je už téměř padesát a měří bezmála dva metry, usoudila jsem, že zřejmě začal předčasně senilnět.
Korunu (vlastně korunku) mým úvahám o zdrobnělinkách nasadil můj poslední nápadník. Přesněji řečeno - bývalý nápadník. Pozval mě totiž k sobě na vínečko s tím, že si uděláme pohodičku u krbíčku…můžeme kouknout i na nějaký ten filmeček, potom líbáníčko…Vím, že se snažil být milý, ale o své alergii na zdrobněliny jsem ho opakovaně informovala. Závěr je jasný – pohodička u krbíčku se nekonala. Po přečtení mejlíku jsem měla okamžitě po náladičce, dokonce i chuť na sexík mě přešla…
Na závěr mi nezbývá než popřát všem čtenářům hezoučké podzimní dníky. Mějte se krásně, lidičkové!
Helena Hvozdecká
Jak (ne) přežít Valentýna
Zbývá ještě zabalit poslední dárek. Moje Avon Lady mi včera přinesla báječné slipy pro mého miláčka – jsou černé a uprostřed mají velké červené srdce. Prostě nádhera! Bude z nich určitě nadšený! A doufám, že je hned vyzkouší!
Helena Hvozdecká
Kam jsi včera tak spěchala, Pusinko?
Stává se to i vám? Omylem odešlete esemesku někomu, komu nepatří? Anebo naopak dostanete esemesku od někoho omylem?
Helena Hvozdecká
Jak jsem (ne)zápálila adventní svíci
Předvánoční čas by měl být časem rozjímání a pohody, dočetla jsem se před časem v jednom článku na internetu. Člověk by prý měl trochu zpomalit a pokud možno se zastavit.
Helena Hvozdecká
Parkování na růžovo
K cestování po městě Brně využívám převážně MHD. Přesto mě možnosti parkování v centru Brna zajímají – v souvislosti s mými klienty, kteří často přijíždějí na domluvenou schůzku autem a – překvapivě – potřebujíněkde zaparkovat.
Helena Hvozdecká
A vy tady čekáte s čim, pani?
Panickou hrůzu z bílého pláště naštěstí nemám. Navíc jsem byla až donedávna celkem zdravý člověk, takže se mi úspěšně dařilo se lékařům vyhýbat. Hrůzu mám spíš z předpeklí, kterému se říká čekárna.
Helena Hvozdecká
Co lze najít v jídle
Kdo hledá, najde, tvrdila kdysi moje máma. Někdy ovšem člověk najde, i když nehledá. Občas najde to, co by na daném místě vůbec nečekal. Nebo naopak očekávané přes veškeré snahy najít nelze.
Helena Hvozdecká
Máte rádi svého zubaře?
V mém soukromém pořadníku nejneoblíbenějších lékařů stojí zubař na prvním místě (druhý v řadě je gynekolog), přestože osobně proti němu nemám vůbec nic. Po velmi dlouhé době se mi podařilo najít někoho, komu opravdu věřím.
Helena Hvozdecká
Cestování MHD jako adrenalinový sport?
Již několik let bydlím na okraji Brna. MHD jsem najezdila desítky kilometrů a v rozporu s názvem článku mi cestování MHD nevadí. V tramvaji, autobuse ani trolejbuse se totiž člověk nikdy nenudí.
Helena Hvozdecká
Jaký trest byl pro vás nejhorší?
Diskuse o vhodnosti či nevhodnosti tělesných trestů se znovu rozproudila v souvislosti s odvoláním, které hrozí řediteli jedné pražské školy za to, že uštědřil svému žákovi pohlavek.
Helena Hvozdecká
S kočkou v posteli
Kočky jsou údajně nejspavější ze všech savců. Spánkem stráví až šestnáct hodin denně. S tímto propočtem by například sedmiletá kočka byla dohromady vzhůru jen dva roky! Zdá se, že některé kočky si tuto informaci zapomněly přečíst.
Helena Hvozdecká
Chodí vaše dítě rádo do školky?
Psychologové a pedagogové rodičům radí, aby volbu školky pro své děti nenechali náhodě, ale pečlivě ji vybírali. Praxe je ovšem taková, že pokud nezvolíme školku soukromou, jsme rádi, když se nám dítě vůbec podaří někam umístit
Helena Hvozdecká
Jedenáctého července (Letní povídka)
Náš v pořadí už třicátý pátý výroční výlet kolem brněnské přehrady vycházel toto léto na sobotu jedenáctého července. Přestože jsme cestu už znali nazpaměť, každý druhý červencový výlet v roce jsme se vydávali známou trasou.
Helena Hvozdecká
Rande, které se nekonalo
Plánovanou schůzku zrušil v posledním okamžiku. Už jsem stála u dveří, když mi přišla omluvná zpráva. Měla jsem chuť vyhodit mobil z okna. S přípravami na schůzku jsem měla spoustu práce, ale nechtěla jsem je podcenit.
Helena Hvozdecká
Léto v parku (Letní povídka)
Těžko si dokážu představit dvě rozdílnější bytosti, než jsme byly my dvě. Bianca byla krásná a byla si toho vědoma. Přitahovala pohledy kolemjdoucích a ráda se nechala obdivovat pro krásně tvarovanou postavu a svůdné zelené oči.
Helena Hvozdecká
Myšičko, myš, pojď ke mně blíž...
Kočka domácí, podobně jako další kočkovité šelmy, je od přírody lovcem. Ostatně v dávné minulosti byly popudem k domestikaci kočky právě její úžasné lovecké schopnosti. Většina našich současných domácích miláčků už lovit nemusí.
Helena Hvozdecká
Volné manželství – moderní forma vztahu nebo spíš otevřená nevěra?
Termín „volné manželství“ jsem minulý týden zaslechla v tramvaji. Má se jednat o vztah, kdy manželé jeden od druhého požadují možná psychickou věrnost, na té fyzické ale už tolik nelpí. Občasná nevěra jim vztah dokonce okořeňuje.
Helena Hvozdecká
Pohádka o toxinkovi a toxince aneb jak přežít detox
Zdá se, že konečně přišlo jaro a s ním bohužel souvisí také zmnožení či spíš přemnožení článků o zdravém životním stylu a tipů na osvědčený jarní detox a očistu organismu. A především na nás ze všech stran útočí nabídka na různé detoxikační kúry, ať v podobě jednodenního půstu za podpory různých medikamentů, čisticích čajů či ovocných šťáv, přes detoxikační masáže, masky, zábaly, detoxikační náplasti až k několikadenním wellness pobytům. S tím souvisí upozornění, že pokud si nekoupíte, co tento článek doporučuje a nepodniknete pořádnou detoxikaci, musíte počítat s tím, že před sebou máte sotva pár měsíců života a především vaše střeva a játra už jsou nenávratně poškozená.
Helena Hvozdecká
Řezat či neřezat?
Jak už jsem se zmiňovala, cestování MHD přináší kromě prostoru k přečtení knihovny i chvilky k zamyšlení. V jednom z typů brněnských tramvají jsou instalována sedadla s atypickým rozměrem, která jsou cestujícími označována jako sedadla pro obézní nebo také sedadla pro milence. Přesněji řečeno – pro štíhlé milence.
Helena Hvozdecká
Ty jsi tak naivní!
Už několik let bydlím na okraji Brna a do práce i z práce cestuji MHD. Zabere to nějaký čas, ale nelituji. Když opominu čtení pod lavicí po čtyři roky studia na gymnáziu, nikdy jsem nepřečetla tolik knížek jako právě v posledních letech v tramvaji. Navíc je tramvaj neutuchajícím zdrojem inspirace k příběhům. Občas totiž něco zajímavého vyslechnu.
Helena Hvozdecká
Hurá, jsem žena!
Tak jsem včera dostala modrou růži. Překvapila mě hned dvakrát. Jednak neobvyklou ošklivou modrofialovou barvou, ale především tím, že odesílatel e-mailu dobře ví, že MDŽ neslavím. Možná bych mohla ocenit alespoň to, že přišla růže. Červený karafiát by byl horší. MDŽ ve mně totiž dodnes vyvolává vzpomínku na zástup pionýrů s šátky kolem krku a červenými karafiáty v ruce, recitující básničky shromáždění maminek. Pamatuji si to bohužel docela živě, přestože jsem sama nikdy nerecitovala. Jednak jsem dlouho odmítala vstoupit mezi pionýry, ale především jsem už tehdy trpěla velkou trémou. Básničky jsem sice sama psala (ovšem na jiná témata), ale ukládala do šuplíku. Odrecitovat je třeba jen před třídou? To nikdy!
předchozí | 1 2 3 4 | další |
- Počet článků 65
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2025x
Moje literární pokusy jsou nově k nahlédnutí i zde: https://www.facebook.com/pages/Helena-Hvozdeck%C3%A1/288031364717330 A také zde:
www.helenahvozdecka.cz