Pohled z druhého břehu

    Původně jsem chtěla svůj exkurz do minulosti omezit na jeden krátký úryvek, ale na základě reakcí na předchozí text jsem rozhodla přidat ještě „pohled z druhého břehu“. Jde o příběh jednoho známého, který jsem s jeho svolením napsala a který teď zveřejňuji (téměř celý, tentokrát jsem zkracovala jen nepatrně).  

    Po návratu z práce jsem přihlásil na svůj profil. Návštěv bylo několik, ale počet odpovědí mě překvapil, pouhé dvě. Reagoval jsem jen na jednu, žena byla ze sousedního okresu, na fotu vypadala sympaticky. Poslal jsem vzkaz a po několika dnech dopisování jsem se odhodlal:

     „Jani, povídá a píše se mi s Tebou dobře, navrhuji osobní setkání.“ Srdce tlouklo jako splašené. A po chvíli přišla odpověď.

     „Souhlasím, sejdeme se v mém městě.“

     Cítil jsem úlevu. Hurá, neodmítla!

     „Zatím mi to připadá tak, jako když stojíš v obchodě u regálu s rýží. Dokud rýži nerozbalíš a neochutnáš, nepoznáš, zda jsi vybral dobře,“ pokračovala.

    Její přirovnání se mi nesmírně líbilo. Zanedlouho jsme si domluvili místo setkání a to u regálu s rýží v obchodě v jejím městě.

     Nastal den D, přípravy jsem nijak nepřeháněl, jen v takové míře, jako když se chystám do práce. Asi po hodině cesty jsem dorazil na místo setkání, zaparkoval jsem před supermarketem a vydal jsem se hledat regál s rýží. Přede mnou se objevilo rýžové království, nikdy před tím jsem si nevšiml, kolik druhů rýže existuje. Blížil se smluvený čas a kolem mne procházely rýžechtivé dámy, ale ani jedna se nepodobala té mé z fotografie.

     „Dobrý den, chcete poradit?“ ozvalo se za mnou. Nejistě a se srdcem v krku jsem se otočil. Byla to ona. Ve skutečnosti vypadala trochu jinak, než na fotu, ale líbila se mi.

     „Ahoj, já jsem Petr,“ podával jsem ruku, kterou stiskla a usmála se:

    „Ahoj, já jsem Jana. Vítej v našem městě. Tak kterou rýži sis vybral?“

    Trochu jsem znejistěl.

    „Tu v tom modrém obalu,“ odvětil jsem a významně jsem se podíval na její modrý kabát. Pochopila. Vydali jsme se na procházku. Ukazovala mi krásy svého města a povídali jsme si o tom, co děláme a jaké máme zájmy. Padlo i několik slov o bývalých vztazích. No po pravdě více povídala Jana, ale to mi nevadilo.

     „Myslím si, že jsme toho již viděli dost,“ konstatovala asi po hodině. Souhlasně jsem přikývl:

    „Půjdeme na čaj.“

     Cestou ze schodů mě stupínek po stupínku pohlcovala zvláštní vůně a atmosféra čajovny. Uvelebili jsme se ve výklenku, kde se leželo na zemi. Výklenek byl určený právě pro dva. Bylo to pro mě nové, nikdy jsem takovou pozici v občerstvovnách různého druhu nezažil a na rande již vůbec ne. Objednali jsme si čaj a vodní dýmku. Poloha těl a uvolněné smysly sváděly k dotekům, ale zdálo se mi to předčasné. Dále jsme probírali různá témata, bylo to příjemné a Jana vypadala, že ji povídání také baví. Po vykouření dvou dávek voňavého tabáku byla touha po pohlazení stále větší a větší. Čas pokročil. Ani nevím jak, najednou jsme byli venku na čerstvém mrazivém vzduchu. Ještě chvilku jsme se procházeli a zastavili jsme se u auta na parkovišti.

     „Jani, zavezu tě domů,“ navrhl jsem. Souhlasila. Ukázala mi cestu a před jejím domem jsme zastavili. Byla již tma.

     „Byl to krásný den, ochutnávka rýže byla vydatná, děkuji.“ Teprve nyní jsem se odvážil pohladit Janu po tváři. Její reakce mne překvapila. Vrhla se na má ústa a začala mě vášnivě líbat. 

     „Konečně!“ řekla krátce a rázně. Připadalo mi, že následující čas ubíhal až příliš rychle. Najednou však ticho polibků prořízla věta:

      „Budeš si muset koupit vycházkovou obuv, ty tenisky co máš na sobě, se mi nelíbí a měl by sis koupit i lepší oblečení.“

     Zůstal jsem stát jako přimražený. Proč říká něco takového právě v tomto okamžiku? Její slova zapůsobila jako ledová sprcha.

      „Ale mně se tenisky líbí a chodím v nich rád“. To ji vůbec nezajímalo. Vyslechl jsem si přednášku o správném oblékání a obouvání. Hrdlo se mi stahovalo hořkostí. Naštěstí její monolog po chvíli ustal. Rozloučili jsme se. Cestou zpátky jsem hodně přemýšlel. Dospěl jsem k závěru, že tato rýže mi nechutnala. Zanechala pachuť pedantismu, komandování a netolerance a po něčem takovém opravdu netoužím.

    Naštěstí existuje více druhů rýže.