Kam jsi včera tak spěchala, Pusinko?

Stává se to i vám? Omylem odešlete esemesku někomu, komu nepatří? Anebo naopak dostanete esemesku od někoho omylem?

Předpokládám, že člověk, který by se někdy v mobilu omylem neukliknul, nebo komu by alespoň jedinkrát nepřišla zpráva určená pro někoho úplně jiného, je asi tak vzácný jev, jako člověk, kdo nevlastní ani jeden mobilní telefon. Většinou jde o nezávažné a nezábavné chyby. Když pošlete něco jako „OK, budu s Vámi počítat,“ nebo „Budu mít pár minut zpoždění,“ není z toho ani průšvih, ani zábavná historka.

Ovšem když vám přijde zpráva typu: „Kdybys potkal Alici, byl jsem s tebou včera večer na pivě,“ už to taková zábava není. Obzvlášť v případě, že číslo, ze kterého zpráva přišla, zjevně patří vlastnímu manželovi a vy se jmenujete Alice. Mimochodem, podle statistik v současné době nejčastěji nevěru prozradí právě neopatrná, včas nevymazaná esemeska, příp. zpráva omylem zaslaná na jiné telefonní číslo (manželčino).

Jako obvykle jsem trochu sondovala ve svém okolí a potvrdila jsem si tak svůj předpoklad, že s „mobilními omyly“ má zkušenost snad každý. Můj vlastní syn se stal před pár lety objektem intenzivního zájmu člověka, který se podepisoval Hakan Bedir. Opakovaně a vytrvale mu psal asi půl roku. Zprávy byly psány sice latinkou, končily otazníky a vykřičníky, případně smajlíky, ovšem jazykem, který se synovi nedařilo identifikovat. Jeho nápadník tak zůstal nevyslyšen.

Napínavá situace může nastat i v případě, kdy dorazí esemeska z neznámého čísla, aby se pak ukázalo, že odesílatelem je tchyně, které se vybil mobil a tak si půjčila telefon od kamarádky. Nenapadlo ji, že by bylo dobré se podepsat: „V kolik hodin zítra večer dorazíte? Nezapomeňte na to víno, ostatní jsem koupila.“ Taková zpráva už vyvolá silné pochybnosti. Kamarád, kterému zmíněná esemeska přišla, strávil pernou půlhodinu, než se mu podařilo vymyslet neutrálně formulovanou odpověď, která vyprovokovala reakci pisatelky, ze které už se dalo odhadnout, o koho se jedná. Než se záhada vysvětlila, kamarád se pěkně zapotil. Nezapomněl jsem na dohodnutý mejdan? Nebo jsem to o víkendu přehnal s vínem a domluvil jsem si rande? Ale proč mi ta slečna/paní vyká? Nebo už vážně stárnu a začíná mi vynechávat paměť? Neměl bych se nechat pro jistotu vyšetřit?

Sama vlastním mobilní telefon už hodně dlouho, prakticky od okamžiku, kdy vstoupil na trh operátor, který se kdysi nazýval Pegas, což bude letos dvacet let. Na svůj první telefon s anténou vzpomínám docela ráda. Byl sice velký a těžký, ale pokud mi začal zvonit v kabelce, rozhodně jsem neměla problém ho najít. Naštěstí mně samotné se faux pas v podobě chybně zaslané esemesky mockrát nepřihodilo, příp. zatoulaná zpráva neměla žádné nepříjemné následky. Mnohem častěji jsem byla sama příjemcem nevyžádané zprávy.

Asi před čtyřmi lety mi na moje telefonní číslo, které používám i pro komunikaci s klienty a je tedy celkem snadno dohledatelné na internetu, přišla MMS. Trochu mě to zaskočilo, fotky mi často nechodí, navíc z neznámého čísla. Když jsem zprávu otevřela, vykoukl na mě zcela neznámý penis z otvoru v černých dámských punčocháčích. Za okamžik dorazila ještě omluvná esemeska přibližně tohoto znění: „Jéžišmarjá, strašně moc se omlouvám, asi Vám přišlo něco, co bylo určeno někomu jinému. Moc mě to mrzí, to je tedy pořádný trapas. Ještě jednou se omlouvám, nezlobte se, prosím Vás.“ Omluvu jsem přijala a „mobilním omylem“ jsem ještě nějakou dobu bavila svoje kamarádky. Přibližně za půl roku mi ale přišla úplně stejná fotka a vzápětí i úplně stejná esemeska. Ze zmateného autora zprávy se tak vyklubal úchyl, omyl přestal být omylem a změnil se na „nevyžádaný penis.“

S odstupem několika týdnů se mnou, i když jednostranně komunikoval nějaký Medvídek. Zpočátku jsem jeho zprávy ignorovala: „Kam jsi včera tak spěchala, Pusinko?“ ptal se, příp. mě upozorňoval, že dnes dorazí později: „Tvůj Medvídek dnes dorazí až po večeři, kočičko, už zahříváš pelíšek?“ Později jsem ho několikrát upozornila, že si spletl číslo, ale po pár měsících mi pozdě večer při cestě tramvají domů přišla další zpráva:

    „Už jsi na cestě, Čumáčku? Napouštím vanu a chladím šampíčko a jahůdky!“ Medvídek měl zjevně v zásobě řadu různých něžných oslovení, ale Čumáček mě dorazil. Zdrobněliny mě nakonec vyprovokovaly k odpovědi. Napsala jsem po pravdě:

   „Jo, jedu domů, jsem unavená a už se moc těším do své postele.“

   „Ty nepřijdeš??!! Dnes nejsi sama? Vrátil se dřív?“

  „Jsem sama a to je dobře, dnes už nechci vidět vůbec nikoho.“

  „Tak co se děje, že jsi dnes studená jak psí čumák???“

  Z Čumáčka se stal studený čumák, to mě pobavilo. Za chvíli přišla další zpráva.

  „Ty se mnou nemluvíš? Mám ti poslat aspoň svého ….?“ Následovalo několik smajlíků. O další obrázek do sbírky už jsem vážně neměla zájem, a tak jsem se rozhodla přestat čumáčkovat a komunikaci jsem rázně utnula. Ostatně dalo se předpokládat, že skutečný Čumáček mezitím k Medvídkovi dorazil. Nezbývalo než doufat, že bouchalo jen šampaňské a čumáčky zůstaly bez šrámů …

   Medvídek se již nikdy neozval. Pravděpodobně konečně pochopil, že je nutné každou zprávu před odesláním pečlivě kontrolovat a nekorespondovat pod vlivem... alkoholu, emocí ani ničeho jiného.