Jedenáctého července (Letní povídka)

Náš v pořadí už třicátý pátý výroční výlet kolem brněnské přehrady vycházel toto léto na sobotu jedenáctého července. Přestože jsme cestu už znali nazpaměť, každý druhý červencový výlet v roce jsme se vydávali známou trasou.

Tehdy před lety byla Marie pozvaná na hody ke své kamarádce do Hvozdce. Mě tam shodou okolností pozval spolužák. Protancovali jsme s Marií večer a noc a ráno jsme se společně vypravili k přehradě s cílem trochu vystřízlivět. Úspěch byl pouze částečný. Z vína jsme vystřízlivěli, já jsem si však s ubíhajícím časem stráveným s Marií připadal stále opilejší. María, jak jsem Marii později začal říkat, protože nesnášela domácké podoby svého jména, obzvlášť ty zdrobnělé jako Maruška, Majka nebo Mařenka, tak tahle María se později stala mou ženou. A jako připomínku našeho seznámení jsme vytvořili tradici každoročních červencových výletů.

   Letos jsme se k přístavišti poprvé svezli tramvají, Marie  měla totiž v posledních letech potíže s kyčelními klouby. Po větší námaze se objevovaly bolesti, které María nesla velmi nelibě. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem ji přiměl k návštěvě lékaře. María neuměla příliš odpočívat. Potřebovala neustále vyvíjet nějakou aktivitu a pohyb byl pro ni nejlepší relaxace, pohyb v přírodě obzvlášť. Chodila ráda. Chodila často. Chodila hodně. Ačkoliv jsem téměř o dvacet centimetrů vyšší než ona, měl jsem až donedávna co dělat, abych jí stačil. Omezení, vyplývající z jejich zdravotních potíží, ji nesmírně rozčilovalo. Přesněji řečeno, jakákoliv omezení odmítala akceptovat. Proto se rozhodla, že si ani letošní výlet nenechá ujít.

    „Podívej, co pro tebe mám,“ řekl jsem Maríi těsně před odchodem a podal jsem jí trekingové hole. Večer jsem je tajně hledal ve sklepě a schoval jsem je do komory. María je kdysi dostala od svých kolegů k narozeninám, tehdy jsem jí je však se smíchem zabavil.

   „Na co právě ty potřebuješ zrychlovací hole?“ namítal jsem. „Máš v plánu mi utéct? Už teď se musím hodně snažit, abych tě dohonil.“

   „Za to může tohle,“ smála se María a píchla mě ukazováčkem do pupíku. Nicméně ani ona neviděla důvod, proč by měla používat hole, a tak hůlky několik let odpočívaly v rohu sklepa, osamělé, zapomenuté, pokryté prachem a pavučinami. Vzpomněl jsem si na ně po naší poslední vycházce. Po přibližně patnácti kilometrech chůze už María viditelně kulhala na pravou nohu, přestože se tvářila statečně a snažila se předstírat, že je úplně v pořádku.

   „Co bys řekla na změnu? Co kdybychom se tentokrát projeli po přehradě lodí? Nebo se alespoň lodí vrátili z Veverské Bítýšky zpět?“ zkusil jsem.

    „Srabe!“ houkla na mě María a rozběhla se po schodech dolů. Hůlky však neodmítla. Rychle jsem zamkl dveře našeho bytu a pustil se za ní.

    María mi unikala celý život. Nesnášela pocit, že je vlastněná, potřebovala svobodu, potřebovala mít svůj koutek, alespoň kousíček prostoru, který byl jen její a do kterého nikoho nepouštěla. Zůstávala i po letech soužití trochu záhadná, svá, jako kočka, která si dělá, co sama chce, je milá a přítulná, ale nikdy se nedá zcela ochočit. Obdivoval jsem ji, miloval jsem ji, ale také jsem ji opouštěl a zase se k ní vracel.

   Aktuálně jsem se díval na její záda. María kráčela přede mnou, oba jsme byli ponořeni do svých myšlenek. Zastavila se až na známém balvanu pod javorem, na chvíli se posadila a vytáhla z batohu láhev s vodou.

    „Chceš vyfotit?“ usmál jsem se na ni.

    „Další, už x-tá fotografie na stejném místě do sbírky? Kdo by se asi tak na mě koukal,“ mávla María rukou. „Vidíš ty vlnky?“ Podívala se na své břicho a zamračila se. Pod tričkem se rýsovaly drobné varhánky povolené kůže.

     „Třeba já. Já se na tebe dívám rád.“ Nelhal jsem jí. Pořád se mi líbila, přestože ji samotnou trápily změny postavy, související s přechodem. Stále byla štíhlá, jen trochu ztratila pas. Hlídala si váhu, pravidelně cvičila, ale na lehce povolenou kůži na břiše to vliv nemělo.

  V pohledu, kterým po mě María střelila, jsem zaznamenal nedůvěru. Aniž by na mě počkala, zvedla se a vyrazila dál.

    Nikdy jsem se nedověděl, jestli měla tušení o mé nevěře. V posledních letech se mi vzdalovala. Pokud jí dřív stačil koutek pro sebe, nyní už potřebovala celý pokoj. Doslova. Když se obě naše dospělé děti odstěhovaly, odstěhovala se i María do prázdného pokoje po dceři. Potřebu odděleného spaní jsem chápal, María trpěla návaly horka, potila se, špatně spala a v noci se opakovaně budila. Chápal jsem i její nechuť k intimitám. To však neměnilo nic na faktu, že mi María chyběla.

    Jolana byla pouhou epizodou, ale pár týdnů jsem byl úplně mimo a dost dobře si neumím představit, že by bylo možné si mé fyzické i psychické nepřítomnosti nevšimnout. Nicméně María mlčela. Jednoho večera, to už byl můj románek s Jolanou u konce, se v zásuvce mého nočního stolku překvapivě objevil lubrikační gel. Typická María. Tímto drobným gestem mě pozvala zpět do své postele, svou soukromou ložnici však odmítla opustit.

   Na jedné straně bylo krásné, když jsem byl s Jolanou a netušil jsem, čím mě překvapí, jaká reakce přijde, všechno s ní bylo nové, neokoukané, vzrušující. Nic jiného v tom nebylo, jen zvědavost stárnoucího chlapa, možná poslední pokus jak zachytit prchající mládí, hloupý způsob, jak přesvědčit sám sebe, že i přes zvětšující se břicho ještě mohu být přitažlivý i pro tak mladou holku, jako byla Jolana. Současně mi však chybělo to důvěrné známé, ta jistota, kterou cítím, když se Marie dotknu, totiž že její tělo zareaguje přesně tak, jak očekávám a jak si přeju.

    Konečně jsme sešli z vyasfaltované cesty a pokračovali jsme úzkou pěšinou vedoucí těsně podél břehu přehrady. Chvílemi jsem Maríu zastavoval pod záminkou výhledu na přehradu. Ze stoupání po kamenité cestě jsem měl trochu obavy, ale María cestu zatím zvládala bez problémů.

   „Oběd si dáme jako obvykle?“ zeptala se. „Na našem místě?“ Po cestě jsme měli řadu důvěrně známých míst, která byla prostě „naše“, jako náš balvan pod javorem, naše zátoka, kde jsme se v minulosti koupali nazí, naše místo u cesty k hradu Veveří, kde jsme pravidelně obědvali a dívali se přitom na hrad.

   „Víš, že už po pětatřicáté obědváme společně řízek na této skále?“ obrátil jsem se k Marii.

   „S jednou drobnou změnou. Dnes je řízek z kuřete, vepř už je minulostí.“

   „Taky mám pro tebe malé překvapení. Chtěl bych, abychom se trochu odchýlili z trasy a udělali si malou zacházku do Hvozdce.“

   „Něco jako návrat na místo činu?“

   „Tak nějak.“

    María naštěstí můj návrh akceptovala. Chtěl jsem se prostě ještě jednou podívat tam, kde to všechno kdysi začalo, i když cesta do Hvozdce znamenala pro Marii mírné prodloužení pro ni už tak náročné trasy.

   „Jé, tady jsou dnes hody,“ vydechla María, když jsme dorazili na místo.

  „Jo, to je to překvapení. Ale tancovat dnes nebudeme, jen bych se tu rád s tebou chvíli posadil a dal si pivo. Šampaňské bude až doma, už se chladí v lednici.“

   „Pivo před zpáteční cestou? To nemyslíš vážně.“ María překvapeně zdvihla obočí.

   Pokusil jsem se o zkroušený obličej. Všiml jsem si, že při posledním úseku naší cesty už María na pravou nohu zase kulhala, a tak jsem se rozhodl uchýlit k malé lži.

   „Víš, já se ti přiznám. Jsem unavený už teď a navíc je velké vedro. Ty kilometry zpátky už bych asi nezvládl. Rád bych se s tebou svezl z Bítýšky zpět k přístavišti lodí. Uděláš to pro mě?“

   K mé velké úlevě María souhlasila, a tak nás čekalo už jen pár posledních kilometrů k přístavu. Když se naše loď odpoutala od břehu, ozvalo se hlasité houkání, kterým se zdravila s přijíždějící lodí jménem Vídeň.

  „Lipsko zdraví Vídeň,“ smála se Marie a celá rozesmátá začala mávat. Neodolal jsem a zmáčkl spoušť své zrcadlovky ve snaze zachytit kouzlo okamžiku. María si mého pokusu vůbec nevšimla, nebo se tak alespoň tvářila.

   Houkání odjíždějící lodě se změnilo v protivné zvonění budíku. Aniž bych otevřel oči, naučeným pohybem jsem budík vypnul. Vzápětí mě zavalila vlna emocí. Nechápavě jsem se rozhlédl po pokoji. Škvírami mezi žaluziemi už do ložnice nakukovalo ranní slunce. Na skříni visel můj černý oblek a vedle něj bílá košile.

   Netuším, jak se mi podařilo vstát a lehce posnídat, ale zvládl jsem to chvíli předtím, než se ozval domovní zvonek. Dcera měla zarudlé oči.

   „Jak to zvládáš, tati?“ ptala se. Trochu nadbytečně dodala: „Já moc ne. Byla ještě mladá a hlavně tak plná života… a pak, tak najednou…“

   „Proti rakovině slinivky neměla šanci,“ přerušil jsem ji. Zvuk mého vlastního hlasu mě překvapil. Zněl cize, skoro jako by mluvil robot.

   Můj pohled padl na nástěnný kalendář, na kterém bylo červeně zakroužkované datum jedenáctého července. Každý rok jsme již prvního ledna s Marií označovali v kalendáři plánované akce.

     Další můj pohled zamířil na komodu. Leželo na ní parte.

    Mgr. Marie Čížková zemřela po těžké nemoci dne 11.7.2015 ve věku 65 let.