Léto v parku (Letní povídka)

Těžko si dokážu představit dvě rozdílnější bytosti, než jsme byly my dvě. Bianca byla krásná a byla si toho vědoma. Přitahovala pohledy kolemjdoucích a ráda se nechala obdivovat pro krásně tvarovanou postavu a svůdné zelené oči.

Svým houpavým krokem, blonďatou hřívou a elegantními pohyby připomínala mladou lvici. Rozdílné byly i naše povahy. Bianca nebyla ráda sama, byla to ona, kdo si jednoho dne ke mně přisedl na mou oblíbenou lavičku. Netuším, jak se do parku dostala, pravděpodobně ji sem někdo odložil podobně jako mě. Já jsem byla její pravý opak. Velmi štíhlá, moje tělo bylo drobné a pevné a hříva krátká a černá, černá jako noc. Jen oči jsme měly stejné, sytě zelené, protažené do krásného mandlového tvaru. Bianca milovala pozornost, ráda se předváděla a nebylo dne, kdy by nezískala nějakého nového obdivovatele. Zájem jejích příznivců však měl vždy krátkého trvání. Popovídali si s ní, pomazlili se a zase zmizeli. Bianca snila o někom, kdo si ji zamiluje natolik, že ji z parku odvede.

   „Vím, že se to jednoho dne stane,“ opakovala mi neustále. „Budu mít domov, budu spát na měkkých polštářích, budu žít v teple a blahobytu, rozmazlována a obdivována,“ chlubila se.

   Jen jsem vrtěla hlavou. Nechápala jsem, jak si může někdo přát nechat se zavřít do zlaté klece. Mně bylo v parku dobře. Od malička jsem byla nedůvěřivá, plachá, lidem jsem se spíš vyhýbala. Jen málokomu se podařilo získat mou přízeň. Jedním z nich byl Petr. Občas se při svých toulkách parkem posadil na „moji“ lavičku. Nesnažil se mi vlichotit, jen místy zvedl hlavu od knihy, chvíli mě pozoroval, a když jsem neutekla, lehce se na mě usmál. Bianca, která mě často sledovala, se k nám přidala a snažila se Petra získat. Petr sice dával Biance najevo, že se mu líbí, ale udržoval si lehký odstup.

   „Co na něm vidíš,“ ptala se mě občas Bianca. „Moc toho nenamluví a je zjevné, že má hluboko do kapsy.“

   „Je milý. Nechává mi mou svobodu a respektuje moje přání. Mám dojem, že mě rád vidí, ale nenutí se mi, nic po mě nechce.“

   Sedávali jsme na lavičce pod vzrostlým javorem. Petr mi občas něco vyprávěl a já ho občas poslouchala. To, co mi říkal, nebylo vůbec důležité. Uklidňoval mě zvuk jeho hlasu, příjemný, hluboce položený, jakoby hladivý. Místy jsem v něm však cítila stopy smutku.

   „Ty jsi tu spokojená, že?“ kladl mi občas otázky bez otazníku. Věděl, že se ode mne odpovědi nedočká. „Za čtrnáct dní mám narozeniny. Pravděpodobně je budu muset oslavit tady. Donesu ti kousek dortu, chceš, Žaneto?“ V jeho hlase bylo něco, co se mi nelíbilo. Možná to byl výsměch, jako by se posmíval sám sobě. Ale při zmínce o jídle jsem si uvědomila, že jsem dnes ještě neobědvala. Petr vytáhl z kapsy jakýsi balíček a začal trhat jeho obal. Zvědavě jsem se na něj dívala.

   „Dáš si, Žaneto? Zákusek po obědě, “ zlobil mě a posunul balíček ke mně. Na obalu jsem přečetla název: Vlnky griliášové. Otřásla jsem se. Nechápu, jak může někdo jíst takové hnusy. „Já vím, ty máš raději maso, že?“ Petr mě přestal škádlit a vytáhl ze svého malého batůžku ještě něco, co krásně vonělo. Po rozbalení se ukázalo, že jde o rohlík se šunkou. Tentokrát jsem neodmítla a Petr se se mnou rozdělil.

    Jednoho letního dne se Bianca dočkala. Přišel si pro ni manželský pár, na první pohled bylo zjevné, že ti dva nemají o peníze nouzi. Bianca mi ještě stihla věnovat vítězoslavný úsměv a potom z parku i mého života zmizela navždy.

    Vzápětí však zmizel i Petr. Ztratil se najednou, bez varování, bez jediného slova rozloučení. Netruchlila jsem, můj život běžel dál stejným způsobem, jen jsem občas zavítala na naši lavičku nebo jsem vyšplhala do koruny stromu, jednoho z těch rozložitých stromů, kterých bylo v parku plno. Zvědavě jsem nakukovala do oken domu, ze kterého jsem Petra několikrát viděla vycházet, Petra jsem ale neobjevila. Nic dalšího se v mém životě nezměnilo, dál jsem běhala po parku, chvílemi se zastavovala s lidmi, kteří na mě byli milí, ale s nikým jsem se nezdržela víc než pár minut. Občas jsem vzpomínala na Petra a chvílemi jsem přemýšlela  i o Biance. Daří se jí dobře? Žije život, o kterém vždy snila? Přála jsem jí to, ale sama bych s ní neměnila. Byla jsem spokojená ve své svobodě.

   A pak se Petr vrátil. Jednoho dne prostě seděl na naší lavičce. Chvíli jsem ho z dálky pozorovala. Seděl s mírně svěšenou hlavou, s pohledem upřeným do země, jako by o něčem přemýšlel a vůbec nevnímal své okolí. Všiml si mě až v okamžiku, kdy jsem se posadila vedle něho. Pomalu zvedl hlavu. Konečně.

   „Žaneto …,“ vydechl a zase se na chvíli ponořil do svého mlčení. Měla jsem z něj zvláštní pocit, jako by byl někde daleko, přestože seděl vedle mě, jako by v něm probíhal nějaký vnitřní boj.

    Po chvíli mlčení se najednou narovnal, zvedl hlavu a usmál se na mě:

    „Chyběl jsem ti?“

   Mlčela jsem, jak bylo mým zvykem a Petr ani odpověď nečekal.

   „Teprve dnes mě propustili z uzavřeného oddělení, nemohl jsem chodit ven,“ dodal jako by na vysvětlenou. Jako by mi odpovídal na otázku, kterou jsem nepoložila. „Dnes tu byla máma a můj nový otec. Biance se daří dobře, podívej,“ dodal a vytáhl z kapsy fotografii, patrně vystřiženou z nějakého časopisu. Byla na ní Bianca s jakousi medailí na krku a korunkou na hlavě.

   „Vyhrála prý nějakou soutěž,“ dodal Petr a povzdychl si. „Naše Miss Bianca. Rodiče se konečně mají kým chlubit, na mě máma totiž hrdá být nemohla. Nikdy. Já jsem její očekávání nesplnil. Zřejmě si tu pobydu ještě dlouho, doma mě nepostrádají. Není to legrační? Jak snadno může být člověk nahrazen… když se nepovede. A já se zjevně moc nepovedl… rozhodně ne podle představ své mámy.“

   Nebyla jsem si jistá, jestli Petr mluví ke mně nebo spíš vede jakýsi dlouhý monolog.

  „Podle doktorů jsem těch léků spolkl moc… ale pravda je taková, že jich bylo málo.“

Petr se zase na chvíli odmlčel.

  „Není jednoduché žít s depresí. Není jednoduché žít s vědomím, že jsem nucený brát do konce života léky. Depka se stala módním slovem, ale nikdo z těch, co se tímto slovem ohánějí, netuší, co to je skutečná deprese. To není jen splín, smutná nálada nebo přechodná skleslost. Deprese je něco mnohem horšího než cítit smutek, je to stav, kdy člověk necítí vůbec nic, ani zlost, ani radost, jen velkou prázdnotu. Nic nechce, nic nemůže, po ničem netouží, v nic nevěří, v nic nedoufá, na nic se netěší.“

    Petr se na mě podíval. Přiblížila jsem se k němu a on mě zlehka, velmi opatrně a velmi jemně pohladil po hlavě.

   „Nějakou dobu jsem léky nebral, ale schovával jsem si je,“ dodal. „Ale ten večer jsem nakonec spolykal jen polovinu nashromážděných zásob. Když jsem v zásuvce stolu hledal ten druhý sáček, našel jsem tohle, podívej. Tyhle máš ráda, nebo ne?“

   Ani nečekal na odpověď a pokračoval: „Najednou mě napadlo, že ti ty mlsky musím předat sám, protože to nikdo jiný za mě neudělá.“  Ukázal mi fialově zbarvenou krabičku. „A tak jsem druhou půlku těch prášků nakonec vyhodil.“

   Moc jsem Petrovi nerozuměla, ale cítila jsem, že o něčem velmi důležitém přemýšlí a že v něm zraje jakési rozhodnutí.

   „Vlastně jsi mi zachránila život.“ Petr na mě pohlédl se smutným úsměvem. „Tak jsem se nakonec rozhodl dát si ještě jednu šanci.“

    V tom okamžiku jsem se rozhodla i já. Udělala jsem něco, co jsem ještě nikdy předtím nezkusila, ale bylo to překvapivě příjemné. Posadila jsem se Petrovi na klin, stočila se do klubíčka a začala hlasitě příst. Petr mě jemně hladil. Na lavičce vedle něj ležela fialová krabička ve tvaru kočičí hlavy s nápisem Whiskas.