Hurá, jsem žena!

Tak jsem včera dostala modrou růži. Překvapila mě hned dvakrát. Jednak neobvyklou ošklivou modrofialovou barvou, ale především tím, že odesílatel e-mailu dobře ví, že MDŽ neslavím. Možná bych mohla ocenit alespoň to, že přišla růže. Červený karafiát by byl horší. MDŽ ve mně totiž dodnes vyvolává vzpomínku na zástup pionýrů s šátky kolem krku a červenými karafiáty v ruce, recitující básničky shromáždění maminek. Pamatuji si to bohužel docela živě, přestože jsem sama nikdy nerecitovala. Jednak jsem dlouho odmítala vstoupit mezi pionýry, ale především jsem už tehdy trpěla velkou trémou. Básničky jsem sice sama psala (ovšem na jiná témata), ale ukládala do šuplíku. Odrecitovat je třeba jen před třídou? To nikdy!

MDŽ si u nás většina lidí spojuje s komunistickým režimem, přestože vznikl na začátku 20. století v USA. Původně jde o socialistický svátek oslavy žen a boje za jejich rovnoprávnost.  Připomíná odvahu amerických švadlen, které 8. března 1908 v New Yorku vyšly do ulic a požadovaly volební právo, lepší pracovní podmínky a zákaz práce dětí. Mnohé za to byly propuštěny ze zaměstnání. Stávka se nesla pod heslem "chléb a růže", kdy chléb symbolizoval ekonomické jistoty a růže lepší kvalitu života. OSN oficiálně uznala Mezinárodní den žen v roce 1975.  Komunisté však oblékli tomuto svátku nezapomenutelný kabátek. Po roce 1989 zmizel tento svátek na více než deset let z českého kalendáře, protože připomínal povinné rudé karafiáty, prošlé bonboniéry zn. Orion, oschlé chlebíčky a soudružské blahopřání všem soudružkám k jejich internacionálnímu svátku.

V roce 2004 se v Česku začal Mezinárodní den žen znovu připomínat . Vztah k tomuto svátku se dnes různí, někteří si myslí, že už měl být dávno zrušen. Protože pro maminky tu přece existuje krásný Den matek, a pro ty, které maminkami nejsou, existuje zase mnoho jiných příležitostí, kdy mohou slavit (já se pokaždé na čarodějnice vyřádím s koštětem). Přesto se najdou takoví, kteří nostalgicky vzpomínají nejen na předávání kytiček ženám na pracovištích, ale i na život v tehdejší době vůbec.

Jako děvče školou povinné jsem pravidelně vyráběla s ostatními spolužáky jehelníčky, různá přáníčka nebo hyacinty z krepového papíru. Docela jsem se na svátek těšila, protože ten den se nezkoušelo. Na tabuli jsme ráno napsali oblíbenou veršovánku: MDŽ je svátek klidu, nezkoušejte naši třídu a učitelka naše přání splnila. Po cestě ze školy jsem mamince koupila kytičku sněženek, příp. šeříkové mýdlo. Máma se oslav v práci nezúčastnila, jako matka s dětmi byla pokaždé omluvena. Její šéf byl uznalý, tak jí dovolil, aby šla v ten den  místo práce vystát frontu na toaletní papír, vložky či jiné nedostatkové zboží. Kromě toho ještě občas donesla domů dárky, které jí věnovali soudruzi na jejím pracovišti. Nejčastěji to byly ony zmíněné rudé karafiáty, ale také utěrky nebo bonboniéry. Ty jsem měla nejraději, máma sladké nejedla (držela dietu, už zase), tak jsme se o zašedlé bonbóny podělili s bráchou. Popřáli jsme jí, maminka vyloudila povinný úsměv a šla přiložit tátovi další studený obklad na hlavu. Poprvé jsem tátu viděla opilého právě po návratu z jedné oslavy MDŽ. Nechápala jsem, proč se nekoordinovaně pohybuje, opírá se při "chůzi" o zeď, divně huhlá nějakou nesrozumitelnou řečí, v ruce drží stonek od nějaké kytky a šíleně páchne. Máma mi vysvětlila, že se jen ožral jako doga a zítra bude zase v pořádku. Sice jsem tomu sdělení příliš nerozuměla, ale uklidnilo mě vědomí, že u táty jde jen o dočasný stav.

Když jsem ve svých 19 letech nastoupila do pracovního procesu, oslavám MDŽ jsem se už nemohla vyhnout. Na pracovišti se sice pít nesmělo, ale první, co mi bylo po příchodu do práce nabídnuto, byla sklenička. Kolega Honza vytáhl zpoza šanonů láhev domácí slivovice a všem nám nalil. Odmítat se moc nedalo, tak jsem postupně tajně zalila všechny kytky. Kupodivu mou péči přežily. Vzápětí jsme byly my dámy svolány do zasedačky, abychom se zúčastnily přípravy jednohubek a chlebíčků. Mazaly jsme na počest svého svátku plátky rohlíků pomazánkami, abychom byly odpoledne svými kolegy oslaveny jako výrobkyně chlebíčků. Původní význam svátku, kdy byla žena oslavována jako ta, která si umí říct o to, co jí náleží, někam zmizel. Řada kolegyň musela brzy domů, aby vyzvedly děti ze školy a se školáky napsaly úkoly. Na pracovišti jsme povinně zůstávaly my nejmladší, bezdětné nebo naopak přizvané důchodkyně a šéfová, která už měla děti dospělé. Oslavu zahájil už značně podnapilý ředitel, hodinu kecal o ničem. Nikdo ho neposlouchal, jen moje šéfová servilně pokyvovala hlavou. Projev byl většinou ukončen jeho veršovánkou vlastní výroby, při které mi naskočila kopřivka. Následovalo občerstvení, které jsem společně s kolegyněmi musela roznést ke stolům. Mělo podobu turecké kávy a žloutkového věnečku. Po povinném přání a předání dárečků (kupodivu jsem většinou dostala sněženky nebo bledule) nastala volná zábava s vínem a jednohubkami. Později odpoledne se většinou stoly přisunuly ke stěnám místnosti, aby byl uprostřed volný prostor k tanci na hudbu z kazeťáku. Většina přítomných soudruhů už v této pokročilé době ovšem tance schopna nebyla, takže se uprostřed improvizovaného parketu vrtěla pouze naše obtloustlá šéfová. V tu dobu již také značně ovíněná předstírala nejen tanec, ale bohužel i zpěv. Většinou jsem počkala na okamžik, kdy většina kolegů již vnímala jen matně nebo vůbec ne, a tiše jsem zmizela.

Za celý svůj život jsem dostala k MDŽ jen jedno přání, které mě potěšilo. Můj (už bývalý) ctitel mi napsal asi toto: „Vím, že tento svátek neslavíš, ale jsou ženy, které stojí za to, aby byly oslavovány. A ty k nim patříš.“

Osobně si myslím, že všechny ženy stojí za to, aby byly oslavovány, jen mi vadí, že bych měla být oslavována davově a to jen 8. března. Jsem ráda, že jsem žena, a to každý den!

Je skvělé být ženou protože:

• největší předností některých mužů je právě jejich žena
• můžu si každý den namalovat jiný obličej a nikomu to nepřijde divné
• když jdu na malou a začne se mi chtít na velkou, můžu jednoduše zůstat sedět
• nemusím mít strach, jestli mám dost velký penis
• minimálně jednou za měsíc mohu špatnou náladu svést na hormony
• ženu rýma nezabije